Hlavní obsah

Nemyslím, že válka letos skončí, říká bezpečnostní analytik Michal Smetana o bojích na Ukrajině

„Riziko použití jaderných zbraní v kontextu války na Ukrajině je v současnosti velmi malé, ale určitě ne nulové,“ říká Michal Smetana z Institutu mezinárodních studií FSV UK, vedoucí Peace Research Center Prague.

Foto: Univerzita Karlova / Vladimír Šigut

Michal Smetana

Článek

Posunula ruská agrese na Ukrajině to, jak vnímáme konvenční válku, anebo je to konflikt podle vzorců 20. století?

Bezesporu můžeme v této válce vidět některé nové prvky. Z rozhovorů s ukrajinskými důstojníky se například ukazuje, jak významné je pro ně využívání systému Starlink od americké firmy SpaceX. Ukrajinská armáda díky němu získala nástroj pro stabilní komunikaci na bojišti, který umožňuje koordinovat útoky proti ruským jednotkám a efektivně kontrolovat síť průzkumných a útočných dronů. Michael Kofman, jeden z předních světových odborníků na ruskou armádu, se nechal slyšet, že společně se sdílením zpravodajských informací je Starlink možná nakonec tou nejvýznamnější pomocí, které se Ukrajině od Západu dostalo.

Vychází nový Salon: Reportáž z válečného Lvova, počítačové hry a světelné znečištění českých měst

SALON

V médiích nicméně často vidíme tendenci zveličovat dopad západních dodávek moderních zbraňových systémů.

Žádná zbraň v tomto konfliktu – ani drony Bayraktar TB2, ani salvové raketomety HIMARS – není sama o sobě „gamechanger“. Vždy záleží na tom, jak efektivně je daná armáda schopna tyto systémy na bojišti integrovat do kombinovaných bojových operací a jak se na ně druhá strana adaptuje.

Oba zmíněné systémy se Ukrajina naučila používat velmi efektivně a v určitých fázích války jí znatelně pomohly. Ani jedna z těchto zbraní nicméně není jádrem ukrajinské strategie a jejich relativní význam na bojišti také postupem času o něco klesl právě kvůli částečné adaptaci ze strany ruské armády.

Leitmotivem této války tak zůstává na obou stranách opotřebovávací strategie, kde prim hraje těžké dělostřelectvo. V mnoha ohledech tak rusko-ukrajinský konflikt skutečně připomíná spíš války 20. století, než že by šlo o něco převratně nového.

Jak to po roce války vypadá s rizikem jaderného konfliktu?

Jistě existují důvody, proč být v této věci v současnosti o něco klidnější. Obavy ohledně rizika použití jaderných zbraní panovaly především loni v létě, kdy se ruská armáda vyčerpala ofenzivou v Donbasu na východě Ukrajiny a trpěla zásadním nedostatkem lidské síly na frontě. To se poté projevilo v bleskové protiofenzivě ukrajinské armády v září 2022, která vedla k osvobození prakticky celé Charkovské oblasti.

Vladimir Putin tenkrát nicméně zareagoval jiným zásadním politickým rozhodnutím, kterému se dlouho snažil vyhnout: formálním vyhlášením mobilizace – v Rusku prvním od druhé světové války. I přes problémy spojené s výcvikem mobilizovaných vojáků, velícími kapacitami a vybavením pomohl tento krok Rusku stabilizovat obranné linie a zabránit kolapsu ruské armády na Ukrajině.

Nevěřme, že se Putin zbláznil, říká bezpečnostní analytik Michal Smetana

SALON

Zároveň s tím jsme od listopadu mohli na ruské straně pozorovat určitou deeskalaci rétoriky spojené s jadernými hrozbami. Zásluhu na tom zřejmě mají i Indie a Čína, dva státy, které do značné míry tolerují ruskou agresi na Ukrajině a pokračují v intenzivní ekonomické spolupráci s Kremlem, ale současně je pro ně použití jaderných zbraní neakceptovatelné. Ztráty přízně významných partnerů se Kreml bezesporu obává, což ovlivňuje jeho rozhodování ohledně případné jaderné eskalace.

Spojené státy a NATO také daly najevo, že jakékoli použití jaderných zbraní je pro ně červená linie, jejíž překročení by mohlo vést k přímému zapojení do války.

Konečně ze zdrojů blízkých Kremlu se do západních médií dostaly náznaky, že Putin a jeho nejbližší okolí možnost použití jaderných zbraní na Ukrajině diskutovali, ale došli k závěru, že politické náklady a možná rizika významně překračují jakékoli potenciální benefity, které by tento krok ruskému vedení přinesl.

Co by mohlo riziko jaderného konfliktu zase zvýšit?

Riziko použití jaderných zbraní v kontextu války na Ukrajině je v současnosti velmi malé, ale určitě ne nulové. Kreml se svými kroky a veřejnými prohlášeními vmanévroval do situace, kdy válku na Ukrajině prezentuje jako existenční záležitost, jejíž výsledek bude určující pro budoucnost ruského národa. Putin tím de facto spojil další existenci svého režimu s výsledkem války, a pokud by vývoj na bojišti vedl k politické nestabilitě v Rusku přímo ohrožující jeho pozici, může se varianta použití jaderných zbraní jako prostředku odvrácení fatální porážky vrátit do hry.

Foto: AP

Čínský prezident Si Ťin-pching a ruský prezident Vladimir Putin

Určitě se nedomnívám, že k něčemu takovému dojde v kontextu plánované ukrajinské ofenzivy na jihu či východě země. Ovšem pokud se budeme bavit o možných scénářích útoků do hloubky okupovaného Krymu, kdyby například došlo ke zhroucení tam rozmístěných ruských vojsk, riziko použití jaderných zbraní by opět stouplo.

Nedávno proběhla schůzka čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a Vladimira Putina. Jakou roli bude podle vás Čína dál hrát v rusko-ukrajinské válce?

Čína se bezesporu snaží nalézt řešení, které bude nejvíce vyhovovat jejím vlastním ekonomickým a politickým zájmům. Dá se předpokládat, že si Peking nepřeje významnou eskalaci konfliktu, zvláště pokud by mohla vést k použití jaderných zbraní. Asi ideálním řešením je pro něj oslabené Rusko, které bude ekonomicky závislé na Číně, ale zase ne zcela na kolenou způsobem, který by Západ vnímal jako své vítězství. Si Ťin-pchingovi by se hodilo, kdyby i Západ vyšel z tohoto konfliktu vyčerpaný a pokud možno méně jednotný, než je tomu nyní.

Navíc pokud by se Číně podařilo úspěšně sehrát roli mediátora konfliktu a přispět k diplomatickému řešení, pozitivně by to ovlivnilo jeho obraz u států globálního Jihu, kde se Peking snaží dlouhodobě uplatňovat svůj vliv.

Nevnímají nakonec Čína a USA tento konflikt především jako součást vlastního geopolitického soupeření?

To jistě ano, respektive je stěží možné tento konflikt zcela vymanit ze širší logiky velmocenského soupeření. Čínská snaha nějak vybalancovat svůj přístup k Rusku v rámci této širší velmocenské logiky je pro válku na Ukrajině do značné míry určující. Pokud by se Peking rozhodl významně posílit svou asistenci Rusku, byl by to pro Kyjev velký problém.

Předlouhé umírání ruského impéria. Esej Pavla Barši

SALON

Obdobně se diskutuje, jak zásadní dopad na rusko-ukrajinskou válku by mohlo mít významné zhoršení bezpečnostní situace ve východní Asii – mluvím teď o možnosti vojenského střetu mezi Čínou a Tchaj-wanem. Pro Spojené státy je tato oblast strategickou prioritou a regionální eskalace by Washington mohla donutit přehodnotit způsob, jakým alokuje své zdroje.

Co by se muselo stát, aby válka na Ukrajině skončila?

Určitě se nedomnívám, že se nacházíme blízko k ukončení konfliktu a že by k němu mohlo dojít už v tomto roce. Nicméně pokud ponechám stranou lákavý, ale bohužel velmi nepravděpodobný scénář politického převratu v samotném Rusku, zdá se mi jako nejnadějnější varianta úspěšná ukrajinská ofenziva, která povede k osvobození většiny nebo celého ukrajinského území okupovaného po 24. únoru 2022 a k diplomatickým jednáním, která vyřeší budoucnost Krymu a vzbouřeneckých částí východní Ukrajiny. Klíčovým prvkem budoucí stability pak budou bezpečnostní záruky, ať už je Ukrajina dostane skrze členství v NATO, či formou bilaterálních záruk ze strany vybraných západních států.

A co pro konec války může udělat západní veřejnost?

V současnosti je pro nás klíčové podpořit ukrajinské snažení dalšími dodávkami zbraňových systémů, munice a vojenského materiálu i hospodářské a humanitární pomoci, stejně jako vyvíjet další tlak na Moskvu pomocí ekonomických a diplomatických sankcí.

Dokud bude Rusko vojensky kontrolovat necelou pětinu území Ukrajiny a trvat na loňské nelegální anexi čtyř ukrajinských oblastí, nelze nalézt stabilní řešení. V aktuální situaci na bojišti by příměří, po němž někteří lidé volají, disproporčně zvýhodnilo Rusko, které by ho mohlo využít ke konsolidaci vyčerpaných sil a posléze k obnovení ofenzivních operací. Z historie víme, že příměří jsou nezřídka porušována a nejsou žádnou zárukou, že dojde k ukončení násilí a stabilnímu míru, zvláště když znesvářené strany mají nadále nekompatibilní teritoriální požadavky a vojenské síly se jich domáhat.

Foto: Univerzita Karlova / Vladimír Šigut

Michal Smetana

Všichni tak nyní bedlivě vyčkávají, jak bude vypadat ukrajinská jarní ofenziva, která sice pravděpodobně nenapodobí loňský bleskový úspěch v Charkovské oblasti, ale i tak má potenciál posunout konflikt k nějakému řešení.

Existuje v současné fázi války nějaká pozitivní zpráva, která by mohla aspoň trochu uklidnit nejen českou veřejnost?

V kontextu takové lidské tragédie, jako je válka na Ukrajině, je těžké hledat pozitivní stránky. Asi tou nejdůležitější dobrou zprávou je, že nedošlo k přímé vojenské konfrontaci mezi vojsky NATO a Ruska, čímž by se riziko jaderné eskalace navýšilo na zcela neakceptovatelnou úroveň. Jakkoliv je ruský útok proti Ukrajině největší ranou evropské bezpečnostní architektuře od konce druhé světové války a ztráty na životech překonávají vše, co naše generace na tomto kontinentu zažila, důsledky otevřeného vojenského střetu mezi jadernými velmocemi si dokážeme jen velmi těžko představit.

Určitým pozitivním důsledkem této tragédie je též nově nalezená schopnost západních států se spojit a rychle reagovat na danou situaci dosud bezprecedentními opatřeními, ať se jedná o protiruské sankce, dodávky zbraní Ukrajině, zpravodajskou spolupráci, či přijímání ukrajinských uprchlíků. Jednota Západu rozhodně překonala jak očekávání má, tak především očekávání Moskvy, která po zkušenostech s okupací Krymu v roce 2014 kalkulovala s mnohem méně důraznou západní odpovědí.

Bez západní pomoci by se Ukrajina nebyla schopna ruským útokům dlouhodobě bránit. Kreml teď zřejmě doufá, že se jednota Západu začne postupně drolit, a vidí právě zde možnou cestu k nějaké formě vítězství. Pro Západ i Ukrajinu tak zůstává klíčovou výzvou, aby k tomu nedošlo.

Existuje šance, že by se Rusko znovu stalo „supervelmocí“? Anebo to byl od začátku jen marný Putinův sen?

Bez ohledu na to, jak válka dopadne, Rusko si pravděpodobně ponechá některé své velmocenské atributy: křeslo v Radě bezpečnosti OSN či rozsáhlý arzenál jaderných zbraní. Nicméně – ačkoli bych byl velmi opatrný se scénáři nevyhnutelného ruského kolapsu nebo rozpadu, kdy je přání často otcem myšlenky – nedokážu si představit, že ve srovnání s únorem 2022 vyjde Rusko z tohoto konfliktu jinak než vojensky, ekonomicky i politicky znatelně oslabeno.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám