Článek
Překliknu myší a dám Vlastnosti a ještě jeden klik na Podrobnosti, abych seznal, že jsem snímek pořídil digitálem Canon 10. září 2010 v 19.45. Oním mužem na fotografii je Pavel Růžek. Na jevišti litvínovského Docela velkého divadla se zrovna slavnostně křtila jeho povídková kniha Bez kůže.
Další složka v počítači má označení Růžek 2011. Za necelý rok jsme se totiž s nakladatelem Janem Šavrdou na sever Čech vypravili znovu. A znovu na křest. Do auta jsme v tiskárně naskládali deset balíků knihy Bez růže. Když jsme ale dorazili do Litvínova, dozvěděli jsme se, že Pavel Růžek zemřel. Bez příčiny, prostě ztratil chuť žít.
Pavel Růžek v roce 2010
Kdo Růžkovy knihy četl, tomu je jeho nevůle k životu jasná. Jakub Šofar, redaktor Růžkova díla, u něj hovoří o jakémsi pomyslném trojúhelníku, na jehož vrcholech jsou láska, literatura a alkohol.
Růžka jakožto spisovatele nezajímaly problémy bublající v naší společnosti, byl naprosto uvězněný ve zmíněném trojúhelníku. Jako by to byla výseč baseballového odpaliště a on zběsile obíhal od mety k metě při nekonečném homerunu.
Když nad tím teď přemýšlím, je to trojúhelník naprosto ideální. Zaobírání se literaturou je kratochvíle šlechticů ducha. A k tomu si moct pochlastávat a vědět, že až dopíšu, vypnu počítač, až dopitou plechovku piva zmuchlám a hodím do koše a lahev vodky potichu schovám do šuplíku pod úmyslně navršenou haldu makulatur, bude na mě čekat milující žena s otevřenou náručí…
Měla jsem přijmout, že chce umřít. Pozdní literární objev Pavel Růžek je přirovnáván k Bukowskému i Hrabalovi
Jenomže tohle nevydrží dlouho žádná. Růžek svou ženu miloval bezmezně, a když ho opustila, zhroutil se mu svět. Z trojúhelníku se stala bezútěšná přímka protínající literaturu a alkohol, a jak dobře vědí čínští mudrcové, každá přímka vede do záhuby.
Znovu se dívám na tu fotografii. Pavel Růžek na ní vypadá jako stařec, přitom mu bylo teprve osmapadesát.
Jsem jenom o rok mladší, než byl tehdy on, a musím přiznat, že s přibývajícím věkem mě beletrie nudí, všechny ty z prstu vycucané krkolomné příběhy, banální dramátka. Být v porotě, třeba takovou Magnesii Literu bych nedal nikomu a hodil ji do Vltavy. Což mi připomnělo, že letos se třetí Růžkova povídková kniha Bez tebe, seskládaná posmrtně jeho dcerou, ocitla v širší nominaci. Možná by tenhle věčně opomíjený outsider měl radost, nevím. Chci jen říct, že neznám nikoho, kdo by u nás psal takhle na krev. Takovéto psaní, to mě baví, to ano.
