Hlavní obsah

Jan Mervart: Parodie vzdělanosti. Miroslav Novák a jeho výklad československého roku 1968

22. 4. 2022, 10:00
Právo, Jan Mervart, SALON

Nakladatelství Academia nedávno vydalo knihu Miroslava Nováka Pražské jaro 1968. Přerušená revoluce?. Novák coby první profesor politologie v českých zemích patří mezi zavedené autory.

Foto: Josef Fencl, ČTK

Fotografie z Prahy ze srpna 1968

Článek

Dlouhodobě se věnuje zejména stranickému systému České republiky, k vydání ovšem připravil také záslužnou knihu Komunismus a fašismus (2002), která tuzemskému čtenáři zprostředkovala pohled vybraných zahraničních intelektuálních veličin na dějiny obou fenoménů formujících 20. století „extrémů“.

Nyní držíme v ruce český, autorem aktualizovaný překlad původní třicet let staré práce napsané francouzsky a věnované československému roku 1968. Vedle Francouzského institutu na jeho vydání přispěla nadace českého developerského magnáta Luďka Sekyry podporující podle vlastních slov lidská práva, morální univerzalismus, liberální hodnoty a občanskou společnost.

Nic proti tomu, avšak ve chvíli, kdy morální apel překrývá vědeckou analýzu, obrací se původní agenda ve svůj opak a z intelektuální aktivity se stává parodie.

Bořit mýty?

Autor slibuje, že si nebude brát servítky, že odhalí iluze československých reformistů a na pravou míru uvede zakořeněné mýty. Odkud vzal Novák přesvědčení, že jím „odhalované mýty“ jsou v české společnosti zakořeněné, ovšem nelze zjistit. Vlastně je i těžké vydedukovat, jaké mýty má na mysli; patrně má pocit, že reformní komunismus se na domácí půdě stále těší nebývalým sympatiím a že marxismus představuje základní nebezpečí pro svobodnou evropskou civilizaci a lidská práva.

Foto: archiv nakladatelství Academia

Miroslav Novák: Pražské jaro 1968. Přerušená revoluce?

Jeho argumentační linie není nikterak složitá, a přestože je nutné ji z poněkud neuspořádaného způsobu psaní spíše destilovat, autorovo základní poselství je zjevné: demokratický socialismus, po němž reformně komunističtí intelektuálové volali, byla „blbost“, neboť nic takového neodpovídalo a neodpovídá historické realitě komunistických diktatur.

V závěru je tento „rozvedený argument“ posílen hledáním smyslu československého osmašedesátého. Ten podle autora spočíval především v tom, že z dlouhodobého hlediska zbavil svět iluzí o reformovatelnosti sovětského systému.

Novák prakticky neodhaluje nic nového. Základ jeho knihy opakuje to, co v sevřenější podobě ve svém Osmašedesátém předestřel Petr Pithart. Jenže zatímco esejistická Pithartova práce nepostrádá analytický rozměr, u Nováka se rozbor myšlení reformě komunistické inteligence sestává toliko ze sledu namátkou vybraných citátů, jež jsou rámovány autorovými komentáři typu „blouznění“ či „iluze“. Seriózní rozbor dobového politického myšlení zůstává autor čtenáři dlužen.

Esej Petra Pitharta: Rok od vpádu. Čestná porážka by byla nad zlato

SALON

Na svou podporu zve Novák dobové aktéry a oponenty komunismu (Raymonda Arona, Václava Havla, Adama Michnika, Ria Preisnera a další), jejichž výroky však nezasazuje do kontextu jejich doby, ale používá je na mnoha místech jako vědecký důkaz svých tvrzení.

Jedná se o podivuhodnou metodu, kdy je předmět zájmu (doboví aktéři) nekriticky přejímán jako součást důkazního materiálu prováděné analýzy. Český profesor politologie však nešetří espritem a předkládá čtenáři další „šokující“ odhalení.

Od Marxe ke gulagu

Novákův způsob vyprávění je prodchnut tradičním liberálním narativem, podle něhož dějiny tzv. komunistických režimů ve střední a východní Evropě od samého počátku prostupovala tenká nit cesty ke svobodě. Přičemž svoboda zde přirozeně není definována jinak než jako vysněná pluralitní demokracie, k níž všichni aktéři automaticky směřují a jejíž nedílnou součástí je kýžené právo na podnikání a osobní vlastnictví.

Odkrývání osmašedesátého. Jan Géryk nad knihou Revolutions for the Future

SALON

Komunistický reformismus je přitom interpretačně zarámován jako jedna z etap dějinného směřování k předem vytčenému cíli.

Novákovy světonázorové hodnoty zde fungují apriori, jsou vytčeny před závorku, před samotnou analýzu, a hodnotová orientace autora tak představuje interpretační klíč i závěry v jednom. Výsledek je předem daný a nezpochybnitelný.

Autor, který se na mnoha místech pokouší o kritiku marxistického lpění na nevyhnutelnosti dějin, se tak s opačnými znaménky nevědomky dopouští stejného prohřešku, jaký sám „demytizuje“. Cestu od státního socialismu k pluralitní demokracii, od Dubčeka k Havlovi, považuje jednoduše za nevyhnutelnou. Novák přitom „odhaluje“ zrůdnou povahu marxismu, když mu připisuje nezastupitelný podíl na extrémech 20. století. Od marxistického nevědeckého přizpůsobování dějin vede podle autora přímá cesta k sovětským gulagům. Ve srovnání s tím buďme rádi, že Novákovo pojednání nevede nikam.

Foto: ČTK

Petr Uhl

Oprávněně poškozeni jeho knihou se ovšem mohou cítit všichni ti, kdo ve jménu osvobození člověka bojovali za takové demokratické uspořádání, jež by přesahovalo tradiční liberální model i sovětskou diktaturu. Lidé jako Wolfgang Harich, Miklós Haraszti, Jacek Kuroń, Karol Modzelewski, Petr Uhl a mnoho dalších totiž ve jménu tohoto boje trávili vlastní produktivní čas v tehdejších věznicích. Jejich snahy, vize a sny o kombinaci politické i ekonomické demokracie nebere Novák vůbec v potaz, pro něj jsou všichni pouhými figurkami na šachovnici dějin, jejíž partie směřuje k předem jasnému výsledku.

Petr Uhl byl jen jeden. Vzpomínka Petra Pitharta

SALON

Autor taktéž nereflektuje, že jeho vlastní, nikterak komplikovaná a teleologická argumentace je na mnoha místech nekonzistentní. Zatímco komunistický reformismus je pro něj jedna z forem „odporu“ vůči komunistickým režimům, na jiném místě přiznává, že pro československé reformisty představovaly reformy konečný cíl. Jak se ovšem snahy po reformách státního socialismu srovnávají s touhou po pluralitní demokracii a s odstraněním státního socialismu jako takového, není nikterak zjevné. Vnitřní logiku takové operace autor čtenáři neodhalil, „zjevnost“ dějinného směřování pro něj patrně byla přednější než zdůvodnění argumentu.

Otázka akademického provozu

Novákův výklad je krajně nesouvislý. Banální rekapitulace notoricky známých historických dat a souvislostí je bez zjevných vazeb lemována odkazy na autority sociálních věd. Na některých místech Novák vytváří schematickou kategorizaci připomínající dobové brožury historického materialismu.

Krajně obtížné prokousávání se textem čtenáři zpestřují autorovy vlastní úvahy a komentáře, jež jsou většinou stejně banální jako rekapitulovaná fakta. Novák tak například „objevuje“, že suverenita malých národů nebyla ohrožována pouze z Východu, ale také ze strany nacionálně socialistického Německa, jinde vlastní pohoršení nad citovanou pasáží dobového aktéra zdůrazňuje spojením „bez komentáře“.

Milena Bartlová: Pod srpnovým sluncem. Paměť roku 1968 ve světle dnešních výzev

SALON

Patrně by bylo lepší nechat „bez komentáře“ i Nováka a na jeho „dílo“ uplatnit známou poučku, podle níž největší formu kritiky představuje mlčení. Kniha ovšem vyšla v největším českém nakladatelství odborné literatury, což bychom neměli nechat bez povšimnutí. Jen těžko si představit, že by podobná publikace vyšla v prestižním nakladatelství v Británii, Německu nebo ve Francii, že by například Oxford University Press vydal pojednání o thatcherismu stejně pochybného ražení.

To, že například nakladatelství Leda nedávno vydalo spis Německý rok 1968 od Aleše Valenty, analytika Institutu Václava Klause, je pochopitelné. Valenta tu do české kotliny uvádí ultrakonzervativní německý náhled na osmašedesátý rok. Podle něj Evropa od šedesátých let směřuje k úpadku, neboť právě roku 1968 došlo k narušení a převrácení evropských hodnot. Ve Valentově případě se ale nakonec jedná o komerční nakladatelství a jinde otřepaný názor u nás může najít živnou půdu.

Avšak to, že pojednání Miroslava Nováka vydává nakladatelství Akademie věd ČR a že je pod ním podepsán odborný recenzent, je poněkud znepokojující. Zvlášť když kniha nevychází jako třicet let starý historický dokument, ale jako aktuální analýza osmašedesátého roku.

Foto: ČTK

Alexander Dubček a Václav Havel v listopadu 1989 na Letenské pláni

V jedné ze svých replik používá autor spojení „zrada vzdělanců“, v jeho případě se ovšem nejedná ani tak o zradu vzdělanosti jako spíše o její parodii. Nekonzistentnost, nesourodost a povrchnost Novákova textu je do očí bijící. Pokud by tato publikace měla být vlaštovkou průniku realitních developerů do české odborné knižní produkce, je třeba zpozornět.

Nejde mi přitom o názorovou čistotu, jak by přívrženci teorie spiknutí chtěli přisuzovat tzv. neomarxismu. Domnívám se jen, že aby byla možná akademická, a nakonec i společenská debata, je třeba dodržovat jisté standardy. Kde se není o co opřít, není polemika možná.

Odkaz osmašedesátého

Navzdory Novákovým „odhalením“ je na místě se ptát, co tedy pro nás československý rok 1968 dnes znamená. Jedná se o relikt minulosti, který lze s každoroční slzou národní křivdy redukovat na známý výsledek v podobě vojenské invaze, nebo má tento historický pohyb stále co říct?

Sloupek Saši Uhlové: Obrodný proces

SALON

Nedomnívám se, že by jej bylo záhodno nekriticky oprášit a přijmout jako referenční rámec pro úvahy o směřování dnešní české či světové levice. Reformně komunističtí intelektuálové skutečně byli plní iluzí. Nedokázali reflektovat některé limity systému ani vlastní privilegované postavení. Nerozpoznali sociální, národnostní ani genderové formy útlaku.

Přesto československý rok 1968 po mém soudu obsahuje několik inspirativních momentů, jež stojí za pozornost. Jde především o volání radikálně laděných kruhů české a slovenské inteligence po společenské samosprávě, která měla znamenat propojení politické demokracie s demokracií ekonomickou. Nelze také odmyslet nebývalou aktivizaci společnosti, kdy navzdory zbytečnému vlastenčení a českému pocitu výjimečnosti docházelo k vytváření politických subjektů mimo zavedené pořádky.

Matěj Stropnický: Opuštěná média. Co se mohou dnešní novináři naučit od těch z roku 1968?

SALON

Mimo zavedené představy se pohybovalo i dobové myšlení o tehdejším společenskoekonomickém řádu. Socialismus začal být nově definován, docházelo k tázání po jeho podstatě. Jakkoli se dnes můžeme nad spojením „socialismus s lidskou tváří“ pousmát a jakkoli jej někteří mohou považovat za iluzorní „blbost“, mám za to, že právě zde leží hlavní potencialita osmašedesátého roku. Schopnost vyjít za samozřejmé a ritualizované významy pojmů jako lid, demokracie, politika či ekonomie dnes postrádáme.

Rok 1968 samozřejmě nemůžeme opakovat, odehrál se v jiné dějinné konstelaci a historických kulisách. To, čím by nás ale tehdejší myšlení mohlo inspirovat, je právě schopnost politické imaginace. Odvaha jít za obzory daného společenského uspořádání, překračovat jeho myšlenkovou konformitu.

Autor je historik, působí ve Filosofickém ústavu AV ČR a v Oddělení vzdělávání ÚSTR. 

Reklama

Související témata:

Související články

Sloupek Saši Uhlové: Obrodný proces

1. 2. 2021, 10:00

Když v prosinci zemřel Karel Vachek, učitel mnoha mých přátel, zasáhlo mě to, byť jsem ho znala jen málo. Nekrology, které jsem četla, se moc nevěnovaly jeho...

Výběr článků