Esej Petra Pitharta: Rok od vpádu. Čestná porážka by byla nad zlato

V Praze snad začíná válka, říkám. Kdo že válčí? Češi s Čechy. Jako u Lipan, napadlo mne prastaré klišé. Nebo jako na ruských bojištích. U Zborova. Tíseň by se dala krájet. Srdce v krku.

O pár hodin dříve toho dne nás cosi vyhnalo, mne a mou ženu, z domu a zavedlo na Václavák, skoro až ke koni. Jako mnoho jiných. Nebyl to organizovaný sraz, tím méně průvod. Nikdo k ničemu nevyzýval. Šli jsme každý za sebe. Někteří se drželi za ruce. Byli jsme tam, protože to byla poslední možnost. Jít se muselo, i když už to nemělo žádný praktický smysl.

Po letech vidíme, že tyhle chvíle, kdy už nejspíše o nic nejde, jen o kejhák, bývají ty nejdůležitější, možná nejlepší v našich životech. Žije se z nich dlouho i v časech marasmu. Je to totiž čirá svoboda, někdo řekne svoboda na draka: musíš, můžeš, nemusíš… Nikdo tě nebude pomlouvat, že jsi tam nebyl. To spíše jiní za to, že jsi tam byl, a už jsou pro tebe i vymyšleny nové, do té doby neznámé tresty: rozvázání pracovního poměru pro ztrátu důvěry, vyloučení ze školy, výrazné prodloužení vazby, zrychlené řízení, samosoudce. Jen za to, že jsi tam byl a že tě chytili.

Jaká tedy svoboda? Svoboda zvolit si svůj osud.

Na Václaváku jsme to poledne moc nepobyli. Proudy vody, pendreky a obrněné obludy nás zahnaly do pasáží po obvodu Václavského náměstí. Byl pro mne nový zážitek být součástí vyděšeného davu. Lidé v něm ztrácejí sebekontrolu, dav si počíná jako velké zvíře v ohrožení. Měli jsme štěstí, unikli jsme.

Ještě nikdo v tu chvíli netušil, že o kousek dál, ve skleněné budově Federálního shromáždění – na dohled od horní části náměstí – se právě horečně sepisuje, nebo už jen legislativně piluje, stanné právo. Bude se mu říkat mimořádné opatření předsednictva Federálního shromáždění… A možná že se ještě na poslední chvíli zvažuje míra trestů – pohledem z okna na tu melu dole?

Proč tam ti lidé byli, proč jsme tam byli my? Byl právě rok od vpádu vojsk Varšavské smlouvy, o nic už nešlo, jen o tu zbylou čest či co. Nebo spíš o snesitelnou míru hanby? Jen o způsob porážky, ano, o ten ale šlo velmi. Bylo třeba aspoň takto našim dětem a budoucím vnučkám a vnukům ukázat, že se s tím táta s mámou nesmířili.

Už nebylo co volat. Husák, který se Moskvě nabídl jako ten, kdo zkrotí kontrarevoluci a „vyvede“ Čechy a Slováky z poblouznění, už pevně držel všechny páky moci.

Ze setrvačnosti, či spíše ze zoufalství se tehdy náměstím ozývalo: „Dubček, Dubček…“ Už ne s jarním naivním poblouzněním, ale co tedy, jaké jméno volat? Všechny symboly už byly znesvěceny. Našimi národními barvami byly teď pomalovány obrněné transportéry – když jsme je zaslechli, jak se přibližují z Mezibranské a od Wilsonova nádraží, myslel jsem si, že budou ruské. Byl by z nich větší strach, ale bylo by to v logice věci. V těch železných maringotkách však byli Češi a Slováci. Co jiného volat? Socialismus s lidskou tváří?

Ve Federálním shromáždění právě dopsali úslužní legislativci to stanné právo. Shánějí se a přivážejí chybějící členové předsednictva. Pořád jich ale není dost, aby bylo předsednictvo usnášeníschopné. Nedostávají se slovenští členové – už několik měsíců totiž platí zákaz majorizace Slováků Čechy (a obráceně). Máme přece federaci! Poprvé by se mohl uplatnit klíčový prvek nového zřízení: rovnoprávnost obou národů, požadavek, se kterým v prosinci 1967 zahájil Dubček útok na Novotného.

Dubčeka odkudsi přivezou, ví, že je jich na hlasování málo, je s tím srozuměn, a ačkoli po dvaceti letech tvrdí, že vznášel námitky, podle zápisu nevznášel. Ale už také ví, proti komu bude stanné právo zaměřeno: že to bude proti těm, kteří volají jeho jméno – v lidských dějinách vcelku zvláštní situace: je třeba ztrestat své vlastní stoupence… I vysvětlují mu (Husák? Svoboda? Biľak?), že je to politicky nutné, a zbylé podpisy že se pak přece doplní. Podepisují, všichni. Úplně všichni. Dubček bude po letech plakat a říkat, že to byla největší chyba jeho života. Nechtěl zprvu v Kremlu podepsat Moskevský protokol. Nechtěl prý zprvu ani teď v Praze podepsat zavedení stanného práva. Podepsal obojí.

Přesto má odvahu vyjít o dvacet let později, v listopadu 1989, na balkon Melantrichu. Nad týmž Václavákem přerývavě cosi říká. Myslí při tom na to, co tehdy podepsal? Vzpomínají si ti pod ním? Nevzpomínají. Už je to dvacet let. A tak opět volají: „Dubček, Dubček…“ Ozve se i: „Dubček na Hrad!“ Havel Dubčeka na balkon pouští, jde přece o co nejméně konfliktní česko-slovenské vztahy. A Havel už jedná jako státník. Nevím, nevím… Nebyl jsem na tom balkoně. Byl jsem pod ním o dvacet let dřív, a to mé postoje určovalo a určuje dodnes.

Tvrdá pravda je toto: Dubček byl u samého konce naděje a byl to poslední rozhodující okamžik volby. Byli jsme předurčení k porážce, nejspíše už od samého začátku pražského jara, ale hanbu jsme si vybrali sami. Dobrovolně. Jako prémii. Ačkoli jsme mohli odejít poraženi čestně. Dubček mohl nejednou od srpnového únosu do Moskvy vstát ze židle a říci: „Tak tohle, soudruzi, tohle už prosím beze mne. Čest…“, sundat kabát z věšáku a odejít středem. Tohle byla úplně poslední příležitost: nepodepsat neplatné, nulitní opatření, schválené proti pravidlům. Nemusel za sebou ani prásknout dveřmi, i když by se to slušelo. Ale on byl nakonec vždycky hodný a poslušný soudruh. Bičem nad ním a nad ostatními práskal tehdy nejen Brežněv, ale i generál a tajemník. Generál prezident Svoboda a první tajemník Husák – zbrusu nový, neometený, pragmatický cynik.

Dubček si mohl vysloužit věčnou památku, čest, slávu. Vysloužil si funkci úředníka – mechanizátora Západoslovenských státních lesů.

Co se stalo, co se změnilo tím brutálním rozehnáním a stanným právem? Řeklo se z úst těch nejvyšších, těch na jaře obdařených nečekaně vysokou důvěrou, naprosto srozumitelně: „Lidi, kašlete na to, my to taky balíme. Zachraň se, kdo můžeš, od teďka už každý sám…“ Řeklo se, že se o žádné oběti nestojí. Ať se každý stará.

Ale my byli právě tehdy k obětem připraveni. Bez obětí, malých i větších i největších, se nic nemůže změnit k lepšímu. Nabídnutá, ale odmítnutá oběť je největší pokoření, pokoření způsobilé zlomit v člověku, i v národě, to nejlepší.

To oni, Dubček a jeho druhové, nesmyslnou „taktikou“ ustupovat, aby nepřišli horší a mohlo se příště ustoupit ještě dál, zahnali lidi do ustrašeného nebo cynického privatissima soukromých životů, do masového podepisování souhlasu s „bratrskou pomocí“, do lámání charakterů, do šedé ekonomiky v malém i ve velkém. Do každodenního pokořujícího podplácení v krámech s masem či zeleninou, k útěkům od veřejného angažmá a také k útěkům ze země.

To Dubček a jeho druhové vyzvali k masovému pokrytectví a cynismu, které byly podstatou normalizace, k nedůvěře v jakýkoli politický, liberálnědemokratický systém. V jakékoli ideály. Když ty obrodné nestály za oběť ani těm nahoře – byť jim kulka do týlu tehdy už nehrozila, leda tak rychlejší sešup do kanceláří.

Přitom se na jaře 1968 pomalu, i zmateně rodila občanská společnost: to je, když se lidé přestanou spoléhat na stát a začnou se sami starat o věci veřejné. Vzpomínalo se na meziválečnou republiku, kdy mezi státem a občanem bylo nepřehledné pole spolků, sdružení, družstev, nadací…

Ten srpnový den roku 1969 ale byly zbytky této rodící se občanské společnosti, hloučky lidí na náměstích, smeteny proudy vody do kanálů zapomnění. Na pražské a brněnské dlažbě zůstalo pět mrtvých. Jejich oběti byly odmítnuty. Ostatně tak jako byla zprvu odmítnuta i oběť Jana Palacha. Ale ranění byli také v Liberci a v jiných městech. Kdo střílel, se nezjistilo.

Normalizace sice jako výsledek porážky, ale porážky čestné, mohla být dnes, po třiceti letech, dávno za námi; porážka s hanbou v nás přetrvává dodnes. Jako neodčiněné sebepokoření, jako rezignace na ztrátu důvěry v sebe, v národ, v politiku, ve svět kolem nás.

Obnovovat poztrácenou důvěru můžeme zase jen oběťmi, i těmi nejmenšími. Ale také ostrými, nemilosrdnými vzpomínkami na to, jak to tehdy bylo. Když Češi bojovali proti Čechům.