Článek
Jak by se dala definovat „lidská přirozenost“, k jejímuž studiu lze využít právě koncept kulturních univerzálií, jak v předmluvě píše kulturní antropolog Martin Soukup?
Narážíte asi na pojem, který je i v názvu známé knihy E. O. Wilsona z roku 1978, kterou v úvodu cituji, protože právě tento nedávno zemřelý biolog a entomolog se zabýval tím, co je příznačné pro člověka jako druh organismu. I díky jeho práci, za kterou získal Pulitzerovu cenu, se seznam takzvaných kulturních univerzálií „proslavil“ a přesáhl hranice kulturní antropologie či společenských věd. Wilson přitom vycházel z klasického soupisu od G. P. Murdocka z roku 1945, jenž je též základem sedmdesáti tří kapitol mé knihy Dějiny lidí.
Ale asi vás hned zklamu: onu „lidskou přirozenost“ ani nijak definovat nechci. Zabývaly se tím plejády odborníků z mnoha oborů přírodních věd i filosofie, kteří to promýšleli do hloubky. Tomu se nevěnuji. Jako etnolog jenom na příkladech z mnoha lidských kultur ukazuji, co nám bylo, je a nejspíše i bude společné. Ať žijí lidé v Arktidě, poušti, nebo Polynésii, všichni nějak užívají jazyky, všichni mají osobní jména, znají institut manželství, mají iniciační obřady do dospělosti a pohřby, vyrábějí nástroje, všude existuje právo, tresty anebo pravidla dědění.
E. O. Wilson
Jaký je vlastně poměr mezi biologickou a kulturní složkou lidské existence?
To je další velká otázka, které se vědci dlouho věnují – a příliš se neshodují… Odborně se tomu říkalo biologický versus kulturní determinismus čili spor o to, co nás převážně formuje, předurčuje, determinuje. Společenští a humanitní vědci každopádně na mnoha případech a kazuistikách ukázali, jak je kultura podstatná, že i společnosti, které žijí ve velmi podobných podmínkách a mají takřka stejnou „krev“ a DNA i okolní prostředí, vytvářejí jiné kulturní vzorce, komplexy, rysy a postupy, ať již to nazveme jakkoliv. A tak třeba i kdesi v Oceánii existovaly vedle sebe tři společnosti, z nichž jedna byla více „maskulinní“, druhá řekněme rovnoprávnější a třetí „femininní“…
Právě dominanci mužů nad ženami lze těžko vysvětlit „biologickou předurčeností“. Proč se tedy tento kulturní vzorec objevuje ve většině kultur?
Opět, nejsem expert, nicméně podle mého názoru je to částečně i pochopitelné. Prakticky ve všech známých společnostech jsou muži stěžejními ochránci skupiny, zabezpečovateli a z empirické praxe víme, že i úlovek lovců bývá symbolicky – to slovo bych rád zdůraznil – cennější nežli třeba i objemově důležitější sběr žen.
Blíží se další doba ledová, říká archeolog, geolog a antropolog Petr Šída
Existuje jedna klasická studie Sherry Ortnerové, která přišla s tezí, že žena mívá „horší“ postavení právě proto, že má k přírodě „blíže“ než muž – žena menstruuje a krvácí, rodí děti, kojí, kdežto muž je více spjat s kulturou. Samozřejmě i na to jsou názory rozdílné.
Které z kulturních univerzálií jsou podle vás pro člověka klíčové?
V onom soupisu sedmdesáti tří univerzálií – berme ho, prosím, jako hravou možnost vykreslit ukazatele základní stejnosti lidí v obrovské rozmanitosti kultur – jsou i takové, které bych snad označil za zásadnější, řekněme „páteřnější“ pro člověka jako živočišný druh.
Jednou z nich je jazyk, bez kterého bychom nikdy nedošli tam, kde nyní jsme. Jeho vznik kdysi v pravěku je velkou vědeckou záhadou; paleoantropologové jej kladou ke zrodům abstraktního myšlení a k rozvoji mozku našich předků, ke koordinaci aktivit, k jeskynnímu umění… Jazyk je předělem, který nás posunul dále od zvířat.
Martin Rychlík: Dějiny lidí
Dále bych za zvlášť důležité pokládal ty kulturní projevy, jež navazují na bazální biologické pochody, potřeby, ale civilizují je, polidšťují. Lidé kreativně reagují na své prostředí, takže klíčovou univerzálií je jistě zhotovování nástrojů. Všichni lidé pochopitelně řešili přirozené porody a úmrtí, ale k této biologické stránce přidali nespočet kulturních „nánosů“ – péči, pověry, rituály… Z dalších hodně „prolidských“ univerzálií jsou to rodina, manželství, sexuální omezení a podobně.
Lze některé lidské univerzálie vztáhnout i na ostatní živočichy? Namátkou ze začátku seznamu bydlení, dávání darů, dekorativní umění, dělba práce…
Zmíněný E. O. Wilson to právě tak učinil. Byl myrmekolog čili „mravencolog“, takže dal dohromady soupis i pro tato sofistikovaná hmyzí společenstva. A v něm jsou některé položky podobné lidským: dávání darů, pozdravy, návštěvy, populační politika i věkové stupně, přičemž pro všechny mravenčí komunity přidal univerzálně také eutanazii, kastovní zákony, péči o larvy anebo tykadlové obřady.
Raději naději než nedůvěru, říká zoolog a spisovatel Miloslav Nevrlý
Obecněji však k vaší otázce: pokud to opravdu hodně nadsadíme, tak i ostatní živočichové asi řeší bydlení, dělbu práce, námluvy anebo výchovu.
V úvodu knihy popisujete, jak se původní Murdockův seznam později proměňoval vinou špatných přepisů, sazečských chyb či nepřesného překladu, aniž by to vlastně někomu vadilo. Není to doklad určité arbitrárnosti podobných soupisů, v nichž lze připisovat, slučovat či odebírat jednotlivé položky?
Ale jistě, máte pravdu. Hlavně v závěru knihy se to snažím vysvětlit. Vybraný původní seznam má své chyby, nejasnosti a zádrhele. Byl odborně kritizován, zda to vůbec nějak takto kategorizovat jde. Častokrát byl i rozvíjen. Je to jen jeden z přístupů, jak tu vlastně naprosto bezbřehou pestrost kultur nějak uchopit a vtěsnat do jedné knihy – o což jsem se na 650 stranách pokusil i já. A je třeba dodat, že podobných seznamů je více – třeba od H. G. Burgera, který mluvil o dvaceti dvou sadách „pankulturálií“, od Clyda Kluckhohna anebo D. E. Browna.
Martin Rychlík
Zastavil bych se ještě u sedmé univerzálie – eschatologie, tedy faktu, že všechny kultury si pokládají otázku, „co bude, až zemřeme a skončí svět“. Tuto kapitolu končíte poznámkou, že si planetu můžeme sami zničit například emisemi. Jak v kontextu zkoumání dějin lidských kultur vnímáte současné apokalyptické vize světa v důsledku klimatické krize? Je vyhlížení apokalypsy přirozenou součástí dějin lidí?
Upřímně přiznávám, že tahle kapitola se mi nepsala nejlíp… Ono je docela složité k severskému Ragnaröku a dalším „známějším“ koncům světa i lidí nějak smysluplně, pro čtenáře zajímavě a pestře vybrat relevantní ukázky z mnoha dalších mýtů a vizí, jak světy „skončí“. Ano, těch představ je poměrně hodně. A není vlastně divu – všichni se zamýšlíme nad svým osobním koncem, smrtí či něčím, co nás přesahuje. Takže to dělají i celá lidská společenství…
Štěpán Kučera: Sedmero zákonů Miroslava Bárty
Ale o kolapsech v dějinách se raději pobavte s mým kamarádem Miroslavem Bártou, známým egyptologem, který se tomu léta věnuje. Naše rodina se snaží alespoň žít odpovědně, abychom ten konec světa neuspíšili.
Dějiny lidí lze číst různými způsoby, snad i jako upozornění na limity vědeckého poznání… Co ta kniha znamená pro vás?
Snažil jsem se širší veřejnosti ukázat záblesk všelidské pestrosti; vlastně učinit na omezeném prostoru dostatečnou textovou, vizuální a holistickou ochutnávku lidství. A to proto, že sice existují obrovské i sofistikované katalogy kulturních zvyků, jako jsou Human Relations Area Files, dále stovky hypotéz a studií k jednotlivým sedmdesáti třem kapitolám, ale jsou parciální, hůře sdělitelné. Berme prosím proto mou knihu jako pokus pojmout něco tak nekonečného a „nesdělitelného“ v jediném svazku. Pokud to ve čtenáři zanechá emoci a dojem, že „všichni ti lidé jsou ohromně fascinující“, budu rád!
