Hlavní obsah

Ekolog Jaromír Bláha: Nechat si zbourat vlastní svět

Právo, Štěpán Kučera, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jaromír Bláha (1970) rozumí českým lesům jako málokdo. Od začátku devadesátých let patří k vůdčím osobnostem Hnutí DUHA a za „budování zelených a mírových mostů na Šumavě“ loni spolu s kolegy z této organizace převzal ocenění Award for Environmental Excellence, k jehož nositelům patří i princ Charles, Nelson Mandela či Michail Gorbačov.

Foto: Forum 2000/Michaela Neumannová

Jaromír Bláha

Článek

Kdy vlastně na Šumavě začaly vznikat přírodní rezervace?

První snahy o ochranu přírody vycházely z romantismu. A právě blízko Šumavy, v Novohradských horách, máme jedny z nejstarších přírodních rezervací v Evropě: Žofínský prales a prales Hojná voda, které ustavil tehdejší majitel novohradského panství hrabě Buquoy. Záhy následovaly další: kníže Schwarzenberg nechal jako rezervaci vyhlásit Boubín a majitel zdíkovského panství prales nad prameny Vltavy u Černé hory.

Jak ochrana přírody na Šumavě pokračovala?

V roce 1933 vyhlásila republika první síť přírodních rezervací, která navazovala na dílo zmíněných šlechticů. Když komunisté přebírali moc, tuhle síť zachovali. Za socialismu neexistovalo ministerstvo životního prostředí, správa rezervací spadala pod resort kultury. A kupříkladu na Šumavě bylo začátkem osmdesátých let vysazeno sedmnáct rysů odchycených na Slovensku, což byl jeden z mála úspěšných projektů rysí reintrodukce v rámci celé Evropy. Konečně roku 1991 vznikl na Šumavě národní park.

V jednom rozhovoru jsi prohlásil, že na Šumavě dodneška přetrvává totalitní myšlení. Co jsi tím myslel?

Lidé byli za minulého režimu zvyklí, že se o ně stát postará, a totéž očekávali na Šumavě i po vyhlášení národního parku. Vznikají tu bizarní spory, když si například místní stěžují, že nemají dřevo – byli totiž zvyklí, že jim ho stát zadarmo dovezl až před dům, kdežto dnes si ho musejí draze koupit. O samovýrobu dřeva, kterou jim správa parku nabízí, nemají zájem. Zároveň vidí, že v bezzásahových územích se souše nechávají ležet a hnít, a mají pocit, že se dřevem plýtvá.

Je v přístupu k ochraně přírody na Šumavě nějaký rozdíl mezi pravicovými a levicovými politiky?

Asi bych neviděl rozdíl v chování pravice a levice, jako spíš rozdíl v chování jednotlivých stran. Trvale nepřátelský postoj k ochraně přírody mají KSČM a ODS. Věří, že lesy je třeba obhospodařovat, a chtějí zachovat těžbu i v národním parku. KSČM to aspoň nedělá tolik programově a občas něco užitečného podpoří, ale ODS torpéduje cokoli progresivního, co se v ochraně přírody objeví; je to jejich ideologie.

A jde tedy podle tebe spíš o ideologii, nebo o peníze?

O oboje. A konkrétně v ODS ještě o nahrávání určitým podnikatelským skupinám. Kdyby šlo čistě jenom o peníze, musela by ODS ochranu divočiny podpořit, protože divoká příroda přináší mnohem větší zisk pro region než těžba dřeva. V Bavorském lese dělali sociologické průzkumy a z nich plyne, že přes 60 procent turistů přijíždí kvůli národnímu parku a divočině. Ti lidé tam samozřejmě nechávají peníze – v penzionech, v informačních střediscích, v dopravě. Bavoři to vyčíslili a výsledek svědčí jednoznačně ve prospěch ochrany přírody a ve prospěch národních parků, a to i při současných vysokých cenách dřeva, které by se zdály nahrávat těžbě. Navíc takto finance zůstanou v regionu, zatímco při těžbě dřeva jde většina zisku pryč, do velkých zpracovatelských firem. U nás je to podobné. Do Národního parku Šumava jezdí ročně dva milióny turistů a obce uvnitř parku mají už teď dvojnásobně vyšší příjmy do rozpočtu než obce vně. Problém je, že místní drobní podnikatelé v turistickém ruchu nejsou sponzory politických stran.

Máš nějaký konkrétní příklad, že by třeba těžařská firma sponzorovala politickou stranu?

Takhle otevřeně to teď už nefunguje. Ještě v devadesátých letech šlo vysledovat peníze z větších lesnických akciových společností v jižních Čechách, které šly prakticky všem politickým stranám, od ODS přes ODA až k ČSSD, ale dnes už se to dopátrat nedá. Nicméně mohli jsme vidět, že když nastoupil do funkce nový ředitel parku Jan Stráský, tak jeden z prvních, s kým se setkal, byl šéf největší těžařské firmy u nás. To o něčem svědčí.

Stráský při svém nástupu do čela národního parku taky odmítl přijmout Evropský diplom za kvalitní ochranu přírody na Šumavě…

To bylo tak do očí bijící, že tím v plné nahotě odkryl pravý důvod svého angažmá. Nastoupil jako ředitel do fungujícího národního parku, který díky změnám z předchozích sedmi let začínal splňovat mezinárodní standardy. K Evropskému diplomu se váže určitá prestiž, a tedy i potřeba ho udržet dlouhodobě. Stráskému bylo jasné, že se svými plány by to nedokázal – při následující revizi by mu ho odebrali.

Přitom on nepůsobí dojmem, že by mu šlo o peníze.

Ano, nepodezřívám ho z toho, že by byl zkorumpovaný. I těžařské firmy jako Lesy Hluboká si od jeho nástupu slibovaly, že budou moci těžit biomasu v bezzásahových územích, a to se nestalo. Ale Stráský říkal, že příroda je nepřítel, se kterým je potřeba bojovat – to je jeho výchozí pozice. Měl bytostný problém dívat se na uschlé stromy, dívat se na smrt. Přitom ochraně přírody nerozuměl a nevěděl, jak park odborně řídit. Tak si vzal náměstka Jiřího Mánka z ODS, který mu říkal, co má dělat. A Stráský skoro všechno odsouhlasil, když se mu řeklo, že je to kvůli boji s kůrovcem.

Foto: Petr Pokorný, Právo

Policisté mezi demonstranty

Podnikli jste tři blokády proti kácení na Šumavě, v letech 1999, 2003 a 2011. Jak se za tu dobu změnil pohled veřejnosti na ekologické aktivisty?

Změnil se zejména po poslední šumavské blokádě, kdy už nešlo jen o ochranu přírody, ale i o obranu proti mocenské zvůli. V oblasti Ptačího potoka, kde se ta blokáda odehrávala, neměl zásah proti kůrovci žádný smysl, fronta kůrovce byla dávno za tímto místem. Lidé, kteří dosadili Stráského, tam jenom chtěli dokázat, že si mohou dělat opravdu, co chtějí. Byla to demonstrace síly, když Stráský kvůli pár tisícům stromů požádal o nasazení speciálních policejních jednotek. A policie, ačkoli byla námi mnohem dříve žádána o zastavení nelegálního kácení, mu ty jednotky poskytla a zmasakrovala občanský protest. Zvláštní je, že se dodnes neomluvila, i když soud potvrdil, že její zásahy byly protiprávní, stejně jako samotné kácení.

Vaše blokáda byla nakonec úspěšná, ale skupina politiků začala vzápětí chystat nový zákon o národních parcích…

Tahle snaha přišla proto, že jsme po blokádě vyhráli všechny soudy a správa národního parku musela začít dodržovat zákony. Proto naši odpůrci chtěli sepsat zákon nový. S prvním návrhem přišel někdejší ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, s druhým Plzeňský kraj. Byly podobné a nebyly přijaty, protože se v roce 2013 rozpustila Poslanecká sněmovna. Potom přišel senátní návrh, který v sobě spojil to nejhorší z obou – šlo o to, aby se v Národním parku Šumava rozšířily zóny, kde se bude nejenom kácet, ale i stavět. Zjistili jsme, že řadu pozemků, na nichž se měla podle chystaného zákona povolit výstavba, vlastní podnikatelé přímo napojení na politiky – například majitelem lukrativního pozemku na Stožci je bývalý místopředseda ODS Jiří Vlach, další tam skoupil František Talián, poradce senátora Jirsy, který ten zákon předkládal.

Jak takový zákon mohl Senátem projít?

Jirsa se se senátory domluvil, oni mu důvěřovali. Naštěstí v následných sněmovních volbách ODS propadla a v ČSSD došlo ke změnám po pokusu o puč, kdy se skupina s vazbami na Miloše Zemana dostala do defenzívy. Zároveň velký úspěch zaznamenala strana ANO, takže přišli noví lidé, kteří do těchto věcí nebyli osobně zatažení. Navíc ANO neměla regionální pobočky, takže ani v jižních Čechách neměla takové struktury jako ODS nebo ČSSD. A také se národního parku zastala veřejnost – stovky lidí, kteří do něj jezdí, psaly poslancům a žádaly je, aby přírodu na Šumavě ochránili.

V současnosti nový návrh chystá ministerstvo životního prostředí.

Stávající zákon z roku 1992 je velice kvalitní, ve své době byl vizionářský a závidí nám ho i ostatní země. Kdyby se správně uplatňoval, byla by ochrana národních parků dostatečná. Problém je, že se obcházel a zneužíval. Všichni se tedy shodli na tom, aby se jeho znění zpřesnilo – teď se ovšem naopak diskutuje o tom, jestli je to vůbec nutné, když už díky blokádě z roku 2011 existují precedentní rozhodnutí soudů.

Jak v tomto směru hodnotíš současného ministra životního prostředí Richarda Brabce?

V oblasti technické ochrany – nakládání s odpady, ochrana ovzduší a podobně – vyjadřují mí kolegové velké výhrady. Já ale můžu posuzovat jenom ochranu přírody a tady žádné větší výtky nemám. Brabec vrátil na ministerstvo některé odborníky, kteří předtím museli odejít, férově jednal s šumavskými starosty, dosadil nového ředitele národního parku Pavla Hubeného, který problematice rozumí. S námi ministr sice nekomunikuje tolik jako s obcemi, ale přesto vidím, že na Šumavě nastolil lepší směr. Bohužel však zatím odmítá zajistit ochranu všem místům, která to potřebují – cenná území, která by se měla ponechat divoké přírodě, jsou na polovině rozlohy národního parku.

Hnutí DUHA nabízí politikům výpravy do divočiny. Jak může takový zážitek ovlivnit jejich rozhodování?

Výlety na Šumavu nabízíme opakovaně, protože debaty se vedou v Praze a pro politiky je těžké utvořit si na celou věc názor, když slyší různá protichůdná tvrzení. Proto chceme, aby na vlastní oči viděli, že na Šumavě nejsou žádné mrtvé lesy, že pod suchými částmi stromů bují nový mladý porost a je tam mnohem víc života než ve smrkových monokulturách, těch „zelených lesích“, po nichž se tolik volá. Když to sami uvidí, už je nikdo neobelže. Stalo se i to, že zástupci senátního výboru pro záležitosti Evropské unie přijeli do obce a v penzionu je odmítli ubytovat na jednu noc; senátoři najednou viděli, že lidé se tam vůbec nemají špatně, když se jim nevyplatí kvůli jednomu přespání ani povlíkat postele… Co by za to dali majitelé penzionů jinde v pohraničí. Mýtus, že obce na Šumavě živoří, tak padl. Zároveň politikům ukazujeme, jak to funguje v sousedním rakouském parku Bavorský les.

Foto: Forum 2000/Michaela Neumannová

Jaromír Bláha

V jednom článku jsi napsal, že změna krajiny znamená i změnu myšlení. Co si pod tím představit?

Koncept divočiny je založený na svobodě, na tom, že všechno necháme být, ať si to jde vlastní cestou, a v tom se pak musíme naučit žít. My jsme naopak zvyklí, a komunismus nás v tom ještě utvrdil, že přírodu ovládáme. Všechno chceme řídit, své životy, nejlépe i počasí. Tu potřebu v sobě máme do jisté míry všichni, a nejvíc ti, kteří ve své profesi s přírodou nějak hospodaří: zemědělci, lesníci, myslivci. Organizují sklizně, výsadbu lesů, myslí si, že musejí určovat, kolik zvířat v lese bude.

Co takoví lidé říkají na tvé argumenty?

Řada lesníků na naše exkurze nechce, odmítají sejít z cesty a jít se podívat do lesa. To nelze popsat racionálně. To je strach z něčeho spontánního a divokého – strach nechat si zbourat vlastní svět. Debatoval jsem s jedním profesorem lesnické fakulty z Brna, který tvrdil, že kůrovec se množí geometrickou řadou, dokud nesežere všechny smrkové lesy. Já jsem mu na ortofotomapě Bavorského lesa ukazoval, že kůrovec funguje v gradacích, které se šíří pět až šest let, a potom je autoregulačními mechanismy zlikvidován na nějaké přirozené procento výskytu. Ukazoval jsem mu, že se kůrovec zastavil uprostřed smrkové monokultury, nesežral ji celou. A ten profesor najednou ztratil barvocit, popíral, že by v barvách na té mapě byl nějaký rozdíl. Na druhou stranu ale pozoruju, že přibývá lidí, kteří do divočiny jezdí pro ten pocit, že jsou najednou součástí něčeho, co je přesahuje; něčeho, kde je zachovaný koloběh života a smrti.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám