Piš to, co bys sám chtěl číst. Rozhovor s německou spisovatelkou Anette Selgovou

Oblíbila jsem si ho. Ráda jsem chodila na soutok Labe a Orlice a zaujalo mě působivé Kotěrovo Muzeum východních Čech. Nevybavuji si, že bych kdy předtím byla ve městě s tak zachovaným souborem moderní architektury.

Užívala jsem si možnost plavat v řece přímo v centru. To je něco výjimečného. V Berlíně, kde žiju, existuje velké hnutí, které chce už deset let něco podobného prosadit, zatím je to ale z různých důvodů zakázané.

Překvapilo mě taky, jak se v Hradci řeší recyklování. Je tam patrná snaha v co největším měřítku vrátit použité materiály do oběhu. I věci. Jako to dělá třeba centrum RecyUpcy, poblíž kterého jsem bydlela, nebo Bajkazyl, kde opravují kola. Sama jsem si od nich jedno hned půjčila. U nás se sice hodně třídí, ale taky hodně vyhazuje. Řekla bych, že váš přístup je aktivnější.

Dost jsem přemýšlela i o autech. Nejdřív mě šokovalo, jak jich je plné celé starobylé Velké náměstí. Ale časem jsem si začala říkat: proč ne – není to Disneyland, ale město, kde se normálně žije a jezdí.

Takhle se to sešlo, i když píšu už asi pětadvacet let a v literárním světě se pohybuji ještě déle. Studovala jsem jazyky a romanistiku a hned po škole začala vypomáhat na Frankfurtském knižním veletrhu. Potom jsem byla na stážích v různých nakladatelstvích, včetně výborného newyorského Metropolitan Books.

Taky jsem se živila jako lektorka na volné noze a později se starala o prestižní ediční řadu Die Andere Bibliothek (Jiná knihovna), vydávanou dlouhá léta Hansem Magnusem Enzensbergerem. Mimo jiné jsme v ní připravili do tisku jubilejní německou edici Diderotovy Encyklopedie.

Protože fungovala jako bašta a hnací síla osvícenství. Kromě Diderota do ní psali například Montesquieu, Voltaire, Rousseau. Její vydavatelé se potýkali se zákazy, s cenzurou i s papežskou výzvou svazky pálit. Veškerá evropská inteligence – i ta církevní – je přitom měla ve svých knihovnách. Včetně knížete Metternicha, jak jsem se tady v Česku dozvěděla.

U Diderota jako hlavního redaktora se shromažďovaly všechny příspěvky a on pak některé nudné a rozvleklé texty doplňoval naprosto skvělými pasážemi. My jsme nakonec vydali skoro jenom je. Hodně z toho, co jsme publikovali, vyšlo v němčině vůbec poprvé, a nakonec to byl i úplně nečekaný nakladatelský úspěch.

Osobně jsem si pak díky téhle práci ujasnila dvě věci. Jednak to, co všechno literárně dovoluje formát naučného textu. A také, konkrétně při psaní předmluvy, že bych se možná mohla sama odvážit napsat i něco rozsáhlejšího.

To ještě zdaleka ne, napsala jsem tehdy jeden román v dopisech a jeden o konci druhé světové války v mém rodném kraji, v pohoří Švábská Alba. Tam tenkrát bojovali nuceně naverbovaní vojáci z bývalých francouzských kolonií v Africe, takže tyhle německé vesnice osvobozovali od nacistů francouzsky mluvící černoši. Moc zábavné to ale bohužel není, protože šlo o válečnou taktiku – nahnat do první řady co nejvíc Afričanů a nechat je tam pomřít, aby teprve pak mohli nastoupit Francouzi, kteří tomu veleli.

Dostala jsem na ty dva texty různá stipendia, oba jsem dokončila, ale nikdo je nikdy nevydal. To mě samozřejmě zraňovalo, tak jsem se jednou zdravě naštvala a zkusila něco poslat do deníku Berliner Zeitung, který tehdy měl bezvadnou kulturní přílohu. Za dvě hodiny se ozvali, že to otisknou. Řekla jsem si tedy, že budu psát tam, kde mě chtějí. Takže jsem několik let přispívala do novin a připravovala různé pořady pro rozhlas.

Různorodým reportážím a portrétům. Ten úplně první jsem připravila o fotografovi „panu Li“ z NDR, který měl v Berlíně studio. Jeho máma se vdala za čínského generála a on mi vyprávěl naprosto neuvěřitelné příběhy ze svého života. Taky jsem psala o posledním prodavači uhlí v Berlíně-Mitte, který tam okolo roku 2005 – v té najednou velmi šik čtvrti – přece jen ještě zbyl.

Bylo toho hodně, v rozhlase se mi povedlo udělat spoustu pořadů o různých mých oblíbencích, třeba o skladateli Cole Porterovi nebo o jazzmance Billie Holidayové. Nakonec jsem do vysílání dostala i téma té své nevydané knihy o koloniálních vojácích. A samozřejmě došlo též na Diderotovu Encyklopedii.

Rozhlas platil lépe než noviny, což jsem jako matka dvou dětí oceňovala. Ale ani tak se to nakonec nedalo finančně zvládnout, takže teď už nějakou dobu učím na jedné z berlínských středních škol. Navázala jsem tak na svoje dávné státní zkoušky z anglistiky a romanistiky, třebaže stát se učitelkou jsem nikdy neplánovala.

Chvíli trvalo, než si všechno sedlo. Docela dlouho jsem si na svou novou práci zvykala a musela jsem taky nejdřív složit dost náročné německé učitelské zkoušky. Potom ale přišel covid, nikam se nedalo jít, seděli jsme celé dny doma, učilo se online a já najednou měla víc času a dostala jsem hroznou chuť zase psát. Existuje takový citát, nemůžu si teď vzpomenout, od koho: „Piš to, co bys sám chtěl číst.“ A přesně to jsem udělala.

Není to autobiografie. Chtěla jsem si položit různé osobní otázky a prozkoumat je, zamyslet se nad různými věcmi, které mi v životě došly: Jak je důležité být sám, jak si představuju soužití s druhým člověkem, jak se naučit milovat, co je první a co poslední láska, co znamená narození a co smrt.

Chtěla jsem ukázat, že lze prožít první lásku a už se k ní nevrátit. Že lze jít na potrat a přesto pak být šťastnou matkou. Že člověk může prožít šťastnou smrt. Nejsou to moje příběhy, ale zároveň už o životě něco vím, přemýšlím o něm a v knize jsem prostě hledala na tohle všechno různé odpovědi.

A přitom jsem taky chtěla jít proti běžným vyprávěcím schématům, proti tomu, kudy se různé texty typicky vydávají. S manželem Gregorem Sanderem, který je taky spisovatel a který se mimochodem projektu Minout Prahu zúčastnil v Ostravě, se vždycky můžeme umlátit smíchy, když někde vidíme literární klišé.

V neposlední řadě jsem pak chtěla čtenáře smyslově okouzlit, aby se do příběhu úplně ponořil – tak, jak to umí třeba Haruki Murakami, i když u něj se mi to časem omrzelo.

Celý román je vystavěný na určitém paradoxu – hrdinka se chystá na dlouhou cestu, ale o tom putování samotném nakonec vůbec nepíšu. Není to jako film Jíst, meditovat, milovat, naopak soustředím se na to, co se s hrdinkou dělo, než vůbec vyrazila. Co se v jejím životě změnilo už díky tomu samotnému plánování, jakou dynamiku to do něj vneslo.

Řeknu to takhle: Bylo příjemné, že jsem kvůli svému poslednímu textu nemusela podnikat žádné složité rešerše, kterých jsem naopak předtím dělala opravdu moc. Tentokrát jsem prostě mohla začít rovnou psát.

Ale když o tom tak přemýšlím, v tom předešlém románu je hodně podstatná postava mladé, asi osmnáctileté dívky, která žije v domě osvobozeném právě těmi koloniálními vojáky – a u které se tak trochu opírám o život svojí babičky. A pokládám si tam také určité otázky: Jak tam ta dívka vůbec žije? Co to pro ni znamenalo, alespoň částečně se podílet na chodu nacistického Německa? Jak si s tím poradí? Jak by mohla vypadat nějaká náprava?

Takže jakási kontinuita mezi těmi texty rozhodně existuje.