Článek
Přijal jste pozvání k měsíčnímu pobytu ve Zlíně a vaším úkolem teď je napsat o něm povídku do připravované sbírky. Jak se na to chystáte a jakou roli ve vaší tvorbě hrají rezidenční pobyty?
Je mi skoro šedesát let a byl jsem už všude možně. Strávil jsem delší dobu třeba v New Yorku, v Riu de Janeiro, Petrohradě, Šanghaji, ale i v Německu, Švýcarsku nebo měsíc na výletní lodi v Antarktidě. A všude jsem si psal cestovní deník, jako i teď ve Zlíně. A protože už jsem to dělal několikrát, dá se říct, že to představuje v rámci mého díla určitý žánr nebo fazetu.
Můžete to popsat nějak blíž?
Jde o zvláštní formu bezprostředního, přímého zápisu dojmů, pocitů, výzkumů ke konkrétním tématům, nebo i určitého ponoru do místního života, který neznám. Do životních souvislostí, ke kterým se nepropracovávám četbou, ale tak, že se poddám nějakému náhodnému impulsu nebo našeptávání.
Třeba zlínského malíře Václava Chada, kterého jako mladíka v roce 1945 zastřelilo gestapo, jsem předtím vůbec neznal. O jeho osudu a díle jsem se dozvěděl, až když jsem cestou z Baťova památníku uviděl jeho bustu.
S čím dalším jste se ještě ve Zlíně podobným způsobem setkal?
Bylo toho víc. Třeba mě překvapily kaple a kostely Františka Lýdie Gahury, toho jsem předtím taky vůbec neznal.
Co vás na nich zaujalo?
O Gahuru jsem se začal zajímat kvůli zlínské architektuře, když jsem zjišťoval, kdo je vlastně odpovědný za tu typickou zlínskou modulární výstavbu. V téhle souvislosti člověk narazí na tři architekty a jedním z nich je právě Gahura. Podařilo se mi zjistit, že se ale nestaral jen o městskou výstavbu, ale že ve Zlíně a okolí postavil i jeden kostel a dvě kapličky – v Komárně a na Kudlově. Obě jsou taky krychlovité, ne o moc větší než baťovský domek.
Zaujaly mě na první pohled, je v nich určitá svébytná a zároveň dosti okrajová poezie ve zkamenělé formě. Jsou to budovy, které jsou zosobněním poezie jako takové, což spočívá v tom, udělat něco jiného a jinak, než jak se to dělá, a přitom dát té věci určitou funkci – postavit kapli nebo kostel, které vypadají úplně jinak než ty běžné.
Já v tom vidím určité gesto, které se záměrně vyrovnává s krásou – ovšem s krásou, která se nám už dnes opět zdá cizí, protože už mezitím zase pominula, neboť je úzce spojena s dobou svého vzniku.
Dovedu si dost dobře představit, že bych o té kapli svatého Václava na Kudlově napsal báseň. Anebo možná spíš báseň s názvem František Lýdie Gahura, protože píšu v tuto chvíli sérii portrétů různých mužů a žen. Přišlo by mi taky zajímavé uspořádat ji takovýmto krychlovitým nebo modulárním způsobem.
Kam ještě vás náhody zavedly?
Třeba do městské galerie, kam jsem šel právě proto, že mě zaujal příběh Václava Chada, jehož jméno ta galerie nese. Naivně jsem si myslel, že uvidím nějaké jeho obrazy, ale místo toho jsem narazil na velkou retrospektivu Jiřího Johna, která zabírala celých šest sálů. Zalíbil se mi krajinný ráz jeho obrazů, ticho a osamění, které zachycují.
A taky se mi tam líbily grafiky Anežky Kovalové, na kterých je krajina vědomě redukována na grafické, symetrické prvky, na geometrická zobrazení a šrafování tužkou. Mě i mou ženu Juliette to velmi oslovilo.
Jak vlastně vnímáte Zlín coby město?
Často se snažím představit si, jak asi vypadal, když byl ještě průmyslovým městem a jednou velkou továrnou.
Při prohlídce jsem se třeba dozvěděl, že Baťův mrakodrap, tedy dnešní administrativní budova Krajského úřadu a dřívější ústředí Baťovy továrny, měl v sobě zabudovanou tu nejmodernější klimatizaci zejména proto, že se tu tehdy nad celým městem, a nad továrnou zvláště, vznášel ohromný zápach z její produkce, zřejmě hlavně z kožedělných provozů. Zlín v dnešní podobě pro mě proto představuje koncept průmyslového města, který se nepovedl – tenhle nezdar ovšem beru jako něco pozitivního, jako skutečný úspěch Zlína.
Obdivuji to, co se ze Zlína podařilo mezitím vytvořit, jak bohatý kulturní život tady existuje, kolik je tu muzeí, jak se tady intenzivně starají o fotografii a film a podobně. Při pohledu zpátky je pak jasně vidět, kolik kreativity za tím je, aby se takovéhle město podařilo jako svého druhu muzeum pod širým nebem zachovat – a přitom všem těm někdejším továrním budovám vdechnout nový život. A to se ve Zlíně podařilo.
To Zlíňany nepochybně potěší.
Když se člověk dívá na všechny ty Baťovy domky, uvědomí si, že nejlepší na tom je, k jaké různorodosti se Zlín dopracoval na základě té původní stejnosti. Na tom je hezky vidět, že jsme opravdu lidé a ne mravenci a že každý má a chce mít svůj vlastní, individuální život, i kdyby byl jedinečný jen v maličkostech. Což samozřejmě souvisí s tím, že každý z nás opravdu je jedinečný a má možnost se svým životem něco jedinečného udělat. To není nic amerického, to je hluboká lidská potřeba.
