Článek
Liberecká Galerie Prostor 228 připravila prezentaci jeho děl, kterou si je možné prohlédnout do konce letošního roku.
Na vernisáži galeristka Michaela Jermanová uvedla, že Miffkovy obrazy vyvolají když ne přímo smích, tak alespoň letmý úsměv. A že jeho díla jsou nevážně vážná. Což je v podstatě fundamentální charakteristika směru, kterým se estetická cesta tohoto umělce ubírá.
To je mimo jiné případ oleje na plátně Vaječný konflikt (2022). Už ten název, jemná slovní hříčka, upoutá pozorovatele a jitří jeho pozornost. Dvě volská oka ve tvaru lidských tváří z profilu (s výrazným žloutkem) na sebe hledí a jedna z nich říká té druhé – promiň. Domyslet, co jedna provedla a za co se druhé omlouvá, je už jen na nás samotných.
Malíř Michael Rittstein: Inspiraci čerpám všude, i ve vodě
Co se týče figurativní tvorby, v tomto případě malíř jednotlivé postavy mírně deformuje. Dílo Vpřed (2021–2022) čerpá z komiksové estetiky a popartové zkratky. Rukavice Mickeyho Mouse už jen celou kompozici, ve které účinkuje budovatelská dvojice hledící do budoucnosti, akcentuje.
Někde malíř vpašuje do na první pohled jednoduchého tématu i jemnou politickou vsuvku. Velkoformátové plátno s poněkud krkolomným názvem Pak těsto vyválej, na tenký pruhy, dozadu nekoukej, na věrný druhy (2021) vypadá jako prvorepubliková reklama na kuchyňské zboží.
Hospodyňka, s mírně zdeformovanými rysy, válí válečkem na stole ne těsto na housky, ale státní vlajku. Kuchařinka se filmově usmívá do pomyslné kamery, ale pod rukama se jí svíjí červeno-modro-bílý symbol naší státnosti.
Otázka stojí takto. Vymačkává dáma z naší vlajky všechny historické mindráky a křivdy, nebo ji ždíme a sadisticky drtí?
Jestli je svět Lukáše Miffka opravdu takto jemně zdeformovaný a mírně ironický, si můžeme jen domýšlet. Ale můžeme se u toho, jak už bylo výše uvedeno, aspoň usmívat.
Atmosféra let 1968 až 89 viděná bez příkras
Výtvarnice Míla Fürstová: Žiju v Anglii, ale duši mám českou
