Václav Krejčík: Památky cvičením jógy neničíme, otevíráme je tím veřejnosti

Tak patnáct let. O tomhle místu mi řekl kamarád, právník, který má nad námi kancelář. Lokalita je hodně „těžká“, plná energie.

Vůbec celá Praha 1 je divoká, někdy dost nepředvídatelná. Snad každý, kdo tady podniká, řeší proudy, líp řečeno odliv a příliv, energie. Jeden měsíc máte úplně plno, jindy nepřijde skoro nikdo. Vždy k tomu říkávám, že to přesně odráží minulost téhle překrásné čtvrti.

Ony si často vybírají nás… Vůbec poprvé jsme v tomhle směru začali spolupracovat s Národní galerií, od té doby jsme cvičili v dalších pražských palácích, na pozoruhodných místech. Snažíme se tak propojovat kulturu, historii a jógu. Takhle ostatně jóga funguje v řadě míst západní Evropy, namátkou v Londýně a v Paříži.

Je tam vnímaná hlavně jako kultura, ne jako sport, což je obvyklý český pohled na ni. Tím, že nabídneme lekce v nejrůznějších památkách, je také pro veřejnost nezřídka otvíráme, byť na chvilku. Na řadu míst se totiž běžně nedostanete. Byli jsme takhle ve Šternberském, Lobkowiczkém paláci, cvičili jsme na Hradčanském náměstí…

Pražský hrad. Jenže to je vážně sen. Dostat se obecně do státních institucí bývá složitější než dostat se do soukromých prostor, jejichž majitelé jsou k nám obvykle vstřícnější. Záruku toho, že nic neničíme, že tam budeme „jen“ cvičit, meditovat, dýchat, můžeme ale s klidným svědomím dát předem všem.

Možná proto, že spolupráce vznikla v něčem dost spontánně. První nabídka přišla od galerie v době, kdy pořádala v pražské Valdštejnské jízdárně výstavu o buddhismu. Jmenovala se Buddha zblízka a my jsme dostali šanci ji doprovodit v rámci doprovodných programů lekcemi jógy.

Fungovalo to tak, že když si návštěvníci koupili v určitý den vstupenku, mohli si s námi zdarma zacvičit. Vše trvalo asi pět měsíců, na přelomu let 2021 a 2022. Model se osvědčil, otevřel nám následně pro jógu také Anežský klášter nebo Palác Kinských.

Bývá vyprodáno rychle. Lidé dobře vědí, že si v lekci platí něco navíc. Nejdeme ale cestou velkého zisku. Chceme, aby akce byly dostupné. Cena jedné podobné hodiny se tak pohybuje od 350 do 390 korun. Záleží na tom, kolik sami platíme za pronájem místa.

V podstatě informace o tom, jak může dobré dýchání výrazně (z)měnit jejich životy. Při jejím psaní jsem totiž vycházel ze svých zkušeností. Kvůli nemocným zádům jsem před časem málem skončil na vozíčku. Dlouhodobě vím, že mám genetickou vadu páteře, v minulosti jsem si zlomil i obratle.

A před dvěma a půl lety jsem nešťastně upadl v lese při venčení loveckého psa. Úraz vypadal velmi vážně. Lékaři mi však operaci zad moc nedoporučovali a já jsem začal hledat cesty, jak svůj nedobrý stav zlepšit. Intenzivně jsem rehabilitoval. V rámci toho mi doporučili, abych se víc soustředil na svůj dech. Což mi bylo vzhledem k tomu, co dělám, hodně blízké.

Ano, vědomý dech se stal součástí mého života a dostával mě z problémů, ve kterých jsem se nacházel, k nimž by bylo v případě nic nedělání se velmi snadné vrátit. Stačilo mi „jen“ se naučit dýchat jinak, než jsem byl zvyklý.

Jóga mi sice dala velmi slušné základy, na nichž jsem mohl stavět, já ale šel při zkoumání dechu ještě hlouběji. Začal jsem se o dech zajímat nejen po filozofické, jógové stránce, ke zjištěním jsem přidal studia fyzioterapie, lékařské poznatky… Začal jsem vše sepisovat, až vznikla moje nová kniha.

Já je taky nemám rád. Dokonce si myslím, že jsou příčinou toho, proč na jógu chodí poměrně málo mužů, proč je u nás blízká hlavně ženám. Přišel jsem na to, že chlapům tyhle „ezo kecy“ vadí. Jakmile zazní cosi o čakrách, vesmíru, říkávám si: co tohle zas je? Je to sdělení plné klišé. Pro mě je sice jóga spojená pevně s kulturou a filozofií, ovšem podobná sdělení při svých lekcích do ní nedávám. Vidím v ní hlavně cestu k duševní a fyzické pohodě každého, kdo se jí věnuje.

Deset minut denně vám bude stačit. Věřte mi, že tělo se vám za tuhle péči odvděčí. Dech je totiž nejlevnější lék, který existuje. Můžete s ním začít, řešíte-li zdravotní problémy, ovšem vždy musíte také vyhledat odborného lékaře, aby vám s nimi pomohl. Jak jsem říkal, nevěřím v ezo přístup k životu.

Dech je ale bezesporu určitým nástrojem k tomu, abyste se cítili líp. Nevěříte mi? Zkuste třeba v momentě, kdy jste v nepohodě, začít vnímat právě svůj dech. Zpomalte ho, soustřeďte se na něj. Ne náhodou se říká věta: musíš to rozdýchat. Je jedno, zda v tu chvíli u toho ležíte, anebo sedíte.

Tohle je zásadní. Deset minut sice nevypadá až tak moc, ale hodně lidí si je denně „nedá“. Má vždy důvod dělat cosi jiného, scrollovat na internetu, mýt nádobí, uklízet… Což je škoda. Tyhle všechny aktivity těch deset minut počkají. Těch deset minut je jen vašich.

Začínají tím, že vdechnete nosem vzduch a vydechujete ho zase ven, nosem. Vaše mysl je po chvíli pouze s vámi. Přestanete vnímat na chvíli problémy. Odpočíváte naplno. Postupně si s dechem hrajete, naučíte se, co vám vyhovuje.

Já si třeba sám pro sebe počítám na čtyři doby nádech a říkám si nádech jedna, dva, tři, čtyři, výdech: jedna, dva, tři, čtyři. Opakuju to stále dokola. Je to podobné jako s počítáním oveček před spaním. Zklidní vás to.

Ne, protože vám to zmíněné počítání, soustředění neumožní. Musíte nad vším, ač se to nezdá, přemýšlet. Musíte si ale dát pozor na to, v jaký denní době právě jste. Jestli je večer a chcete dobře spát, tak neprodlužujete nádech, ale naopak prodlužujete výdech, třeba na šest, sedm, osm dob. Nádech je právě to, co dokáže organismus přepnout.

Funguje také ve chvílích, kdy se potřebujete uklidnit. Jen zase musíte mít na vše nějaký čas, v tomhle případě nejméně pět minut. Naopak, potřebujete-li právě energii, začněte dýchat rychleji…

Všechno se dá naučit, jen musíte mít trpělivost. A deset minut si denně na cvičení svědomitě určit. Opakováním vzorců zapojíte své tělo, mozek, který si po několika týdnech bude pamatovat, co má zlepšit. A vy budete líp regenerovat. Všimněte si, že živočichové, kteří vědomě s dechem pracují, dokážou ho na delší dobu zadržovat, žijí déle než ti, kteří to neovládají.

Skvěle, ale musíte je nejdřív zabavit hrou… Právě pro ně je vědomé dýchání až zásadní. Všimněte si, kolik jich kolem vás dýchá pusou. Nejde o banalitu, jak se může zdát.

Následně vše souvisí s řadou dalších zdravotních problémů, včetně nutnosti mít rovnátka zubů. Jazyk přirozeně leží na horním patře, vyvíjí tím dutinu ústní, dělá prostor pro zuby, rozšiřuje dýchací cesty. Když se prostor zúží, zúží se i pro zuby. Následují zmíněná rovnátka, aby vše mohlo fungovat tak, jak má.

Záleží na jejich věku. Začněte třeba u toho, aby čichaly ke květinám, dělaly brčkem bublinky do vody…

Cílem je, aby zapojily naplno nos. Samozřejmě, že u toho nevydrží deset minut, ale nějak začít musíte. A mozek si v případě pravidelnosti „vzorec“ zapamatuje, jak jsem již zmínil. Zlepší se vám/jim posléze například astma, alergie… Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se můžete zbavit podpůrného léku, dýchátka.

O tom všem taky v knize píšu. Paniku můžete vyřešit také dechem. Ovšem pozor! Všude se v téhle souvislosti říkává: hluboce se nadechněte, a to je špatně. Musíte na to jít naopak. V případě paniky dobře vydechněte, a to tak, aby následný nádech byl kratší. To, že se dostanete do paniky, souvisí právě s hlubokým nádechem ústy.

Na kurzech dechové terapie tak učím lidi se vzduchem pracovat. Ke konci hodiny je učím si zvykat na to, že mají málo vzduchu. Beru jim záměrně dech tím, že jim zkrátím nádechy a urychlím výdechy. Čímž si krok po kroku zvykají na zvýšenou hladinu oxidu uhličitého v těle. Umí s ní líp pracovat. Myslím si, že podobná práce s dechem je jeden z nejlepších terapeutických prostředků, jak zlepšovat naše zdraví.

Podle mě by měly být lekce dechu povinně ve školách. Chytří učitelé tělesné výchovy, respektive v mém případě kamarádky učitelky, je už ostatně do svých hodin dávají. Začínají tím, anebo končí své hodiny. Myslím si dokonce, že by se podobné věci měly dávat do školních osnov. Dětem by hodně pomohly, jak po psychické, tak po zdravotní stránce.