Herečka Petra Špindlerová: Jsem ráda za to, kolik mi je let. Nechtěla bych teď dospívat

Vrátila jste se ze zahrádky, z Itálie. Jak se Češka dostane k pozemku s citronovníky, které vám tam taky rostou?

Asi tak, že zjistí, že zahrádky v Čechách jsou strašně předražené… Ne, miluju Itálii. Jezdím tam už dlouho a kout, kde mám zahrádku, jsem si zamilovala před třiceti lety. Kdysi jsem tam pracovala jako modelka pro stylistu Enza Rubina, navrhoval svatební šaty a pocházel ze Spinazzoly, z jihu Itálie. Jednoho dne jsem tak sedla na vlak a vyrazila z Milána, kde jsem žila, přes celou zemi až dolů. Tehdy jsem uměla velmi špatně italsky a tam zas nikdo nemluvil anglicky… Bylo to hodně zajímavé. Zahrádku jsem si tam ale koupila poměrně nedávno.

Prozradíte mi, kde je?

Na poloostrově Gargano. Rostou mi v ní nejen citronovníky, pomerančovníky, taky dvě mandarinky a olivový sad. Podle toho teď vypadají mé ruce (ukazuje paže plné šrámů - pozn. red.), ovšem nevadí mi to. Práci na zahradě miluji.

Čistím si hlavu, je to fakt taková ergoterapie. Mám v ní malý domek, žádný luxus. Vytápím ho kamínky, toaleta je venku, ale je hezká, zděná. Z pozemku mám taky výhled na moře. Nechybí mi vůbec nic. Chci z toho časem udělat jógovou zahradu. O krásu je škoda se s druhými nepodělit.

Jak je zahrada veliká?

Přes půl hektaru. Až tam budou probíhat jógové pobyty. Budu stavět tepee a krásné sociálky. Meditovat a cvičit se pak bude na terase a mezi stromy. Anebo si budou lidé „jen“ číst. Není nic krásnějšího než si uvařit kafe, sednout si pod stromem – klidně ještě v pyžamu – a otevřít si knížku.

Stromy jsou krásná věc. Ale co jejich údržba. Umíte je ořezat?

Umím, tedy učím se to. Teď jsem si koupila motorovou pilu, menší, abych ji udržela. Musela mi „sednout“. Prodavač se hodně divil, když jsem si ji právě kvůli tomuhle v obchodě zkoušela. Byl překvapený, že je pro mě.

Ovšem jak mám stromy ořezávat, mi poradil zkušenější sadař. Konkrétně kdy a co řezat. Citronovníky, pomerančovníky… rodí víckrát ročně. Je běžné na nich mít květy i plody v jeden čas. Navíc mají velké trny. Musíte být opatrná, abyste se nezranila. Musíte vědět co a jak, abyste je nepoškodila. I proto ze své „péče“ vynechávám olivovníky. Jednak jsou moc vysoké, a pak je těžké se o ně dobře starat.

Jak dlouho jste na zahradě naposledy byla?

Jen deset dnů. Což nestačilo. Potřebovala bych tam udělat spoustu práce. Doufám, že to doženu v létě. Pomalu začnu s budováním jógové oázy. Chci, aby se u mě lidi cítili dobře, aby našli místo, kde mohou cvičit, meditovat, odpočívat.

Říkala jste, že máte výhled na moře. Chodíváte plavat?

Začátkem dubna, kdy jsem přijela, byla na to ještě zima. Studená voda mě letos nelákala, i když bylo celkově teplo. Ale loni jsem se koupala prvního května.

Zahrada vás ale (zatím) neživí. Kam jste zamířila záhy po dovolené, po návratu domů?

Dovolená bych tomu neříkala… Ale jinak jsem šla hned do nahrávacího studia a pak rovnou do divadla. Vlastně jsem do něj zamířila hned, jak jsem dorazila z Itálie. Měla jsem totiž s sebou vozík, a tak cesta mi trvala déle. „Jela“ jsem pak tehdy dva dny v kuse.

Nestěžuju si. Dělám práci, která mě živí, a hlavně baví. Hodně při ní používám hlas. Namlouvám i reklamní spoty, načítám knížky, učím hlasovou výchovu na herecké škole… K tomu se hodí zmíněná jóga, práce s dechem. Dech je základ naší mluvy, základ našeho života, našeho bytí.

K tomu všemu děláte divadlo, hráváte v seriálech. Jak vypadá váš diář?

Důležité hlavně je, že je papírový. Mám ráda, když je na den stránka. Pečlivě si vše zapisuju, bez svého diáře bych byla vyřízená… Obecně jsem tradiční typ.

Nechci, aby zmizel můj starý svět, aby mi mobil vytlačil papír, aby na mě mluvily automaty, když volám, chci mluvit s lidmi. Chci psát na papír, platit papírovými penězi… Nedávno se mi stalo, že jsem chtěla kafe a oni nepřijímali hotovost. Řekla jsem čau a šla.

Bez kávy?

Jasně. Podle mě nás modernizace směřuje tam, kde není zdravé být. Míra, kdy nám pomáhá a kdy nás začne ovládat, se překračuje. Bombarduje a omezuje nás všechno možné. Všechno je na výkon, na rychlost.

Na každého z nás je vyvíjen obrovský tlak, na mladé ještě více, na to skvěle obstát, a ještě k tomu nějak vypadat. Nechtěla bych teď dospívat. Jsem ráda za to, kolik mi je let. Ze svého života bych nevzala zpět ani den.

Možná proto se vám líbí v Indii, na jihu Itálie. Ještě mi řekněte, jací jsou Italové řidiči. Když jsem byla v Neapoli, snad všechna ta malá auta byla nabouraná.

Ano, blatníky, nárazníky tam má obouchané kdekdo. Ale na druhou stranu, ač tam střídavě žiju skoro desítky let, neviděla jsem žádnou větší nehodu. Pro Italy je auto prostě prostředek, jak se někam dostat. Nemají k němu přehnanou citovou vazbu. Aspoň ne jižani.

A jako řidiči jsou podle mě lepší než Češi. Jsou k sobě ohleduplnější, i když to tak na první pohled – běžně třeba na motorkách jezdí po chodnících, přejíždějí dvojitou čáru – nevypadá. Jsou stále ve střehu, hlídají si pouze to, co mají před sebou… Ta živelnost mi vyhovuje. A Italové vám pomůžou, když jste v jejich úzkých uličkách v úzkých. Klidně si od vás vezmou klíčky, vycouvají, otočí se za vás.

A co Indie, kam taky pravidelně jezdíváte. To je také kus vašeho pankáčství?

Pankáčství…Jééé, to je hezké. Občas mi říkají, že jsem Amazonka… A Indie? Je to spíš země, kde se dostaví pokora, chcete-li ji přijmout. Musíte brát věci, jak jsou. Ta země má svůj řád. Ne nadarmo se říkává: Indii buď milujete, nebo nenávidíte. Na poslední dvě cesty jsem tam proto vzala i dvě své děti. Což doporučuju. Vnímavé lidi změní. Pochopí například, že materiální svět není to, co nás má řídit.

To je i ve vaší knize Sárí a džíny, že?

Mimo jiné. Jsou tam různé příběhy. Je to takový cestopis, cestovatelský diář, vhled do světa jógy, kterou roky učím. Přidala jsem do knihy i prázdné stránky, aby si tam čtenáři mohli i své myšlenky načmárat. S knihou pořádáme večery autorského čtení.

K cestování patří jazyky. Ty jste se naučila v modelingu?

Ano, když jsem jela prvně do Itálie, tak nějak jsem se domluvila anglicky. V Miláně jsem poté zjistila, že lidé mimo modeling mluví pouze italsky, tak jsem si koupila anglicko-italský slovník a pustila se do italštiny, česko-italský nebyl v Itálii ke koupi.

Dodneška mám slovník doma… Italsky se jinak domluvím už plynule. Jen jak jsem se učila sama, mám velké mezery v gramatice. Všem třeba tykám. Ne že by to Italové nedělali, ale někdy je to nevhodné. Proto mám poslední rok učitele italštiny. Scházíme se jednou týdně.

A kde vlastně u vás nastal ten úkrok z modelingu směrem k herectví?

To už je hodně dávno… Začala jsem točit reklamy a menší role. Zjišťovala jsem, že je potřeba znát trochu řemeslo. A já jsem asi k téhle profesi od dětství tíhla. Hrávala jsem v divadelním kroužku. Bavilo mě s představením cestovat. Když přišla do mého života kamera, vše do sebe zapadlo.

Díky jazykové výbavě hráváte v zahraničních projektech. Stále chodíváte na konkurzy?

Jasně, ale od covidu se dělávají do ciziny spíše self-tapy. Nahrajete to, co je třeba, posíláte dál. S tímhle mi pomáhá syn, který studuje fotografii. Obecně děti jsou ochotné kvůli mé práci „blbnout“. Vystěhujeme půlku kuchyně kvůli dobrému světlu a bílé, dcera mi nahazuje anglický text…

Díky téhle spolupráci jsem v době covidu dostala reklamu na sirup na spaní pro americký trh. Nahrávala jsem ji pak se sluchátky na uších, režiséra jsem ani osobně, díky lockdownu, neviděla. Štáb byl hodně osekaný. A jelikož špatně spím, říkala jsem si, že hraju to, co denně zažívám. A v Česku jinak chodím běžně na castingy.

Takhle jste se dostala rovněž k seriálu Lajna?

Ano, byla jsem na těch kamerových. Tahle role je navíc tou, kterou si v mé souvislosti stále vybaví většina chlapů. Hraju bývalou ženu hlavního hrdiny Hrouzka, Jirky Langmajera. Přiznám se, že když jsem prvně četla svůj text role, divila jsem se, kolik vulgarismů se dá nacpat do věty. Petr Kolečko (scenárista - pozn. red.) tohle zvládá mistrně. A výsledek stál za to.

Z jakého projektu si vás vybaví naopak nejčastěji ženy?

Ze seriálů, bývají to Rodinná pouta, první veliký, dlouhý seriál. Jste-li dvakrát týdně na obrazovce, lidé vás poznávají. Pak Velmi křehké vztahy, Ordinace v růžové zahradě a teď Zoo.

Vaše jméno patří i k minisérii Duna (2010). Jak jste se dostala do takhle velkého mezinárodního projektu?

Přes castingovou režisérku Nancy Bishopovou, která tehdy žila v Praze (v současné době působí v Londýně - pozn. red.). Byl rok 2010. Stála opravdu za vynikajícími projekty, které se v Česku dělaly. Duna k nim patřila. Hrála jsem matku hlavní představitelky zamlada, která se jí zjevuje ve snech. Brodila jsem se dunami, které vytvořili na Barrandově.

Můj kostým vážil 27 kilo, dělal ho Theodor Pištěk. Na hlavě jsem měla nádhernou koženou kuklu, přes niž jsem nic neslyšela, na očích fosforeskující čočky, přes něž jsem skoro neviděla… Vůbec nevím, jak jsem mohla ty záběry natočit, ale práce to byla skvělá!

Teď vás živí ještě divadlo, které jsme neprobraly. Na co a kam můžete diváky pozvat?

Do pražského Divadla Radka Brzobohatého, na představení A je to venku! Zrovna včera jsme ho hráli. A já si pak s Deniskou Nesvačilovou, divadelní dcerou, říkala, že jsme po něm tak krásně unavené, jako bychom složily vagón uhlí… Máme to představení hodně rády, baví nás to, a to je hlavní.