Článek
V devatenácti jste z Prahy odjela studovat do Berlína, kde jste pak zůstala. Byla jste tam členkou slibné kapely The Flavians, s níž jste vystupovala i na slavném britském festivalu Glastonbury. Existuje skupina stále?
Oficiálně se nerozpadla, ale momentálně nehraje. Může za to covid-19. Skvělý rozjezd kapely i vystoupení na Glastonbury spadají do roku 2019. Vydali jsme debutové album, odehráli v Berlíně koncert, na němž jsme ho pokřtili, a tři dny na to přišel lockdown.
Projekty, které byly dobře rozjeté, se během covidu zastavily a na hudební scéně se nenápadně změnily vztahy i pravidla hry. Do rozjezdu kapely jsme dali obrovské úsilí, ale všechno přišlo vniveč. Neměli jsme pak už sílu začít znovu. Chyběla nám motivace.
Proto jste začala skládat vlastní písně?
Přišlo to tak nějak přirozeně. Od angličtiny, se kterou jsme pracovali v textech The Flavians, jsem přešla k češtině a šlo to tak dobře, že jsem poměrně rychle vydala ípíčko Roztomilá holka. V Čechách začala některá média mé písně hrát, zalíbily se posluchačům a v tu chvíli se daly věci do pohybu. Přestože jsem žila v Berlíně, fungovala jsem na české scéně.
Proč jste v textech přešla k češtině?
Skládala jsem sice v Německu, ale protože jsem, stejně jako všichni ostatní, byla kvůli covidu zavřená doma, bylo úplně jedno, kde jsem. Složila jsem písničku, text napsala v češtině, a pak se to ještě několikrát opakovalo. Možná se mi podvědomě stýskalo po domově, kam jsem kvůli pandemickým opatřením nemohla odjet. Nebyl v tom ale žádný kalkul.
Proč jste, když už to šlo, neodjela zpátky do Prahy?
Kdybych byla v Berlíně sama, nejspíš bych to udělala. Jenomže už jsem byla vdaná, můj manžel je Švéd a společně jsme měli rozjetých několik projektů včetně nahrávacího studia. To mě tam drželo a drží. I když připouštím, že v posledních týdnech vážně uvažuji o tom, že to tak nebude stále.
O Berlínu se říká, že je kulturní a nabízí inspirativní prostředí. Souhlasíte s tím?
Berlín je kosmopolitní město, pro umělce přístupné jak ve své atmosféře, tak finančně. Pro mě a mého manžela je důležité, že je tam velká komunita alternativních hudebníků, takže dosah na světovou scénu je odtamtud snazší než z Čech.
Anna Vaverková žije již devět let v Berlíně.
Hovoříte německy?
Anglicky. Němčinu používám s pomocí rukou i nohou…
Mají vaše texty nějaký plán?
Asi to bude znít zvláštně, ale hudbu dělám pouze pro své vyjádření a naplnění. Jak to přijme veřejnost, je druhotná věc. Neřeším, co bych komu chtěla říct, text je pro mě prostředek k sebevyjádření. Když si v něm někdo něco najde, je to skvělé. Není to pro mě ale důležité.
Proč se album jmenuje Krása?
Paradoxně vzniklo hlavně kvůli mé únavě a znechucení Berlínem. Letos jsem v něm devátý rok a mé nadšení pro něj poslední tři čtyři roky opadá. Na albu nicméně dávám na srozuměnou, že i ve znechucení mohu hledat a nacházet v každodenním životě, v partnerském vztahu i těch přátelských krásno.
Anna Vaverková vydala zatím dvě alba.
Proč vás už Berlín nepřitahuje?
Vnímám, že je to město nikoho a ničeho. Zpočátku se mi to líbilo, ale teď už mi to vadí. Všem je všechno jedno. Lidé kolem sebe pohazují odpadky, některé části města vypadají jako smetiště a je to každému fuk.
Když se mi však podaří zastavit, vymanit se z uspěchaného života a vnímat jeho detaily, cítím i v tomhle prostředí krásu.
V některých písních na albu jsou orchestrální pasáže. Máte je ráda?
Mám, bylo jich dost už na prvním albu. Když se rozhodnu vydat desku, chci ji udělat z mého pohledu se vším všudy. Utvořím si představu a tu se pak snažím naplnit. Když si tedy vezmu do hlavy, že v některé skladbě budou smyčce, tak v ní budou.
Kromě toho jsem vyrůstala v prostředí klasické hudby. Poslouchám ji, stejně jako poslouchám nezávislé hudebníky.
Máte vysoko položený hlas, dokonce tak, že se v některých písních ztrácí srozumitelnost. Vnímáte to?
Nevnímám. Samozřejmě nepíšu hudbu účelně tak, aby mi posluchač nerozuměl. Je možné ale, že kvůli postupům, které se používají v alternativní hudbě, je v některých mých písních vokál posazený jinde v kompozici, aranži a hudební produkci, než na co může být posluchač mainstreamovějších stylů zvyklý.
Víte, můj hovorový hlas mi pro zpěv jako přirozený nepřijde. Nebaví mě s ním tak pracovat. Nezpívám jím koneckonců ani doma, když si jen tak pro sebe pobrukuju. Myslím si, že jediným místem, na kterém bych to udělala, by bylo karaoke. To ale jenom proto, že tam jde o legraci.
Jaké máte plány?
Blíží se mé koncertní turné. Startuje 1. října v Jazz Tibetu v Olomouci a končí 19. října ve Frankfurtu. Ještě mám nějaký koncert na prosinec. Další konkrétní plány však nemám, protože cokoli se stane v následujících týdnech, bude důležité pro to, co se stane potom.
