Herec Igor Orozovič: Nesmím se sám před sebou stydět

Před patnácti lety jste na DAMU založil s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora Cabaret Calembour, literární kabaret, jehož součástí je živá hudba. V něm jste se stal i autorem a interpretem písní. Přivedlo vás to k tomu, že jste začal brát svou tvorbu vážně?

V rámci divadelních vystoupení jsem byl hudebníkem a zpěvákem i předtím, ale autorsky jsem se neměl kde vyřádit. Proto jsme založili Calembour. Je to přece jenom trochu jiný žánr, ale myslím, že mě skutečně nastartoval. Vždycky jsme s kluky říkali, že si odskakujeme z velké na malou, myšleno z velké činohry k divadlu malých forem. Já si teď podobě odskakuji z Calembouru. Netluče se to.

Poetika, kterou jsme si v kabaretu vybudovali, míří spíše k písním Suchého a Šlitra a je z devadesáti procent založena na humoru. Hudbu skládám já, o texty se dělíme, přičemž nejlepší slovní hříčkař je Milan Šotek. Na sólové dráze se ale můžu poddávat temnějším nebo romantičtějším tónům.

V roce 2020 jste přišel s projektem Rébusongy neboli Poznávačky. Z českých šlágrů jste vytvářel světové hity. O co šlo?

Původní dva vznikly mimo Cabaret Calembour, ale pak jsme je zařazovali do našich improvizovaných Kalavečerů, což je jediný moment, kdy občas pro legraci sáhneme i do neautorského repertoáru. Zpíval jsem české písničky v nějakém světovém jazyku a hávu, abych poukázal na to, jak vnímáme písně v češtině a jak to funguje v jiném jazyce. Ukázalo se, že někdy mnohem lépe, obzvlášť v angličtině.

Proč jste se dva roky poté rozhodl vyrazit na sólovou dráhu?

Ta myšlenka ve mně byla odjakživa, jen jsem neměl dost odvahy a nenacházel jsem důvod, proč by to mělo mít smysl. Čekal jsem, až budu mít dost uměleckého sebevědomí, mít co lidem sdělit. Potřeboval jsem k tomu dozrát.

Zároveň je v tom malé trauma. Jsem totiž člověk, který když vedle sebe vidí někoho opravdu talentovaného, nemá potřebu se pouštět na jeho pole působnosti, a když už se k němu blíží, spíše se upozaďuje. No a vezměte si, že v mém ročníku na DAMU byl Tomáš Klus, který hrál své písně nadšeně všude a tím, podotýkám velmi pěkně, ovládl prostor, který mě zajímal. Neměl jsem potřebu se do něho cpát, takže jsme měli kabaret a já si říkal, že vlastní písničky budu dělat, až to přijde.

Co bylo iniciačním momentem?

Nejspíš covid. Jako spousta jiných umělců, i já řešil, co dál. Divadla byla zavřená, živá kultura stála, a mně bylo nějakých třicet osm let a kladl jsem si otázku, jestli má umění vůbec smysl. Začal jsem si tedy dělat videa k Rébusongům, napsal song pro výročí Spejbla a Hurvínka a vznikla písnička Hippokratova armáda. V ní spolu s Vladimírem Javorským a ostatními účastníky jsme vyjadřovali podporu zdravotníkům, kteří to během covidu měli hodně nepříjemné.

Dnes ji vnímám jako svůj hudební výkop. Poprvé v životě jsem spolupracoval s producentem, což byl David Hlaváč, a nahrával s profesionálními hudebníky. Natočili jsme i poměrně megalomanský videoklip, v němž účinkovala řada mých hereckých kolegů. Písnička měla velký ohlas. V ten okamžik jsem si řekl, že bych to měl se svou vlastní tvorbou zkusit. S kamarádem Michalem Rákosníkem jsme založili kapelu a dali věci do pohybu.

Je Hippokratova armáda součástí vašich koncertů?

Ano, hrajeme ji. Dokonce jsme s ní v minulé sezoně vystoupení zahajovali. Na desce ale není. Vznikla přece jenom v jiné době a s jinou energií, než jakou jsem chtěl mít na prvním albu.

Je na něm ale písnička Černá Petra (Labuť), která je také starší. Proč?

Je z repertoáru Cabaretu Calembour a je tam kvůli tomu, že ji mají lidé rádi, funguje, a byť představuje trochu jiný žánr než další písně na albu, vnímám ji jako tu, kterých člověk za život moc nesloží. Mám k ní silný vztah.

V době covidu jste přemýšlel o tom, jestli má umění smysl. K čemu jste dospěl?

K tomu, že člověk musí dělat to, co umí. A já umím hrát divadlo a snad i skládat a zpívat. Zároveň jsem si vzpomněl na to, co se mi už několikrát potvrdilo. Do divadel chodí spousta doktorů. Mají ho rádi, baví je a podporují ho. Považuji je za milovníky a znalce kultury a vzpomněl jsem si na to, jak mi někteří z nich po představeních děkovali anebo mi věnovali krásná slova po vydání písničky Hippokratova armáda.

Vždycky jim říkám, že záslužnou práci dělají oni, protože zachraňují životy. A oni mi zase tvrdí, že by to nemohli dělat, kdyby nechodili do divadel, nepouštěli si muziku nebo neměli jiný kulturní zážitek.

Jsem rád, že nás, lidi z kultury, vnímají jako ty, kteří jsou pro ně důležití. A jsem si jist, že takový vztah ke kultuře mají i lidé z mnoha dalších oborů. Proto má umění smysl.

Z poslechu alba Když chlap svléká tmu není jasné, v jakém žánru jste.

Žánr pro mě není hlavní věc. Neřeším to. V divadle také hraju v různých hrách, někdy v komedii, jindy v tragédii. Navíc mě nebaví kapely, u kterých po třetí písničce nevím, jestli je to pořád ta první, nebo už je pátá. Tak to vidím dnes, přičemž nevylučuji, že třeba za pět let budu mít svůj žánr a z něho nebudu chtít odejít, protože mě bude naplňovat.

Takže nekalkulujete?

Tohle je téma, které miluju, protože je složité a nekonečné. Žádné dílo netvořím z kalkulu, protože bych se styděl sám před sebou, zároveň vím, proč a pro koho ho dělám.

Ale třeba s volbou herecké práce je to už jiné. Tam klidně něco vezmu, abych byl trochu vidět. Ale zároveň se nikdy nesmím stydět sám před sebou, pak totiž umělec přichází o duši, podle mě.

Tahle otázka je zásadní existenční věc každého umělce, každý má jinou míru a jiné schopnosti se v tom pohybovat. Meryl Streepová v jednom rozhovoru uvedla, že jí její agent řekl, že aby mohla natočit jeden artový film, musí předtím natočit tři komedie.

Člověk může být artový umělec, jaký chce, ale když mu do kina, na koncert či výstavu nepřijdou lidé, zůstane se svým uměním sám. Takže jak z toho ven? Zůstat věrný tomu, co chci říct a jak to chci říct. Překvapilo mě, že v Supraphonu mě podpořili v tom, že na obalu desky bude fotka, na které vůbec nejsem poznat.

Z hlediska marketingu to byl netaktický krok, ale přitom každý teď chválí právě ten obal. Je tedy potřeba věřit své vizi. A tak to dělám i v hudbě. Svého posluchače si najde a jen musím myslet na to, jak ji k němu přiblížit a třeba ji trochu zviditelnit.

Proč jste si do duetů pozval Anetu Langerovou, Barboru Polákovou či Kateřinu Marii Tichou?

Chtěl jsem výrazné osobnosti z hudebního světa, aby zvýšily kvalitu alba. Mohl jsem oslovit nějaké slavnější a komerčnější zpěvačky, ale já chtěl spolupracovat s těmito, protože si jich vážím lidsky a vážím si toho, co dělají. Jejich práci mám rád a můžu říct, že mě do jisté míry ovlivnila.

Anetu Langerovou jsem původně oslovil s jinou písní. Ta se jí však nelíbila, a tak jsem uspěl až s tou další. Bára Poláková šla do spolupráce hned. Na mně jen bylo, abych ji, byť se známe už od studií na DAMU, neoslovil s něčím, co by byla blbost. Vždycky se snažím nabídnout to, co bude přizvanému interpretovi sedět.

Kateřině Marii Tiché jsem hrál v klipu k její písni Zničená zem. Tenkrát začínala, takže jsem nevěděl, co z toho bude. Od té doby ji sleduji a vím, že píše krásné písně i texty.

A Iva Janžurová?

Hovoří v písni Madamme de Janjour. Říká, že má francouzské kořeny, což je věc, kterou mi jednou vyprávěla. Vzali jsme ji do studia s tím, že by se v té písni měla jenom ozvat, třeba jen usmát. Ona toho ale řekla spoustu, a navíc byla vtipná.

Míra nicméně dělá mistra, takže jsme použili s jejím svolením jen část. Paní Iva se staví v pražské La Fabrice 27. dubna na druhém koncertu se křtem, tak to třeba divákům vysvětlí.

Jste teď herec i zpěvák. Jak to zvládáte?

Živí mě herectví, nicméně teď jsem plný hudby. Ale díky tomu, že jsem si k ní odskočil, jsem umělecky osvěžený a o to víc se těším večer do divadla. Dokonce myslím, že od té doby hraju lépe, tvořivěji a uvolněněji. Když se má hudba chytí, budu asi muset z divadla trochu ubrat. Ale jenom trochu. Nebo… uvidíme.