Článek
Původní verze měla premiéru v německém Stuttgartu již v roce 1984. Autor ji napsal jako část trilogie tzv. portrétních oper, ve kterých se zabýval třemi osobnostmi historie (Einstein na pláži, Satjágraha, Achnaton).
Ve Stuttgartu použil pouze menšího orchestru bez houslí, loni ale pro londýnskou premiéru inscenace zvětšil orchestrální doprovod včetně houslí. Ponechal v textech starou egypštinu, angličtina zaznívá až v závěru díla, které je dovedeno do současnosti.
Tvůrci londýnské inscenace jsou i autorským týmem premiéry v MET. Anglický režisér Phelim Mc Dermoth ve spojení s autorem scény Tomem Pyem a kostymérem Kevinem Pollardem vytvořili obraz starého Egypta, v němž nový faraón Achnaton zavádí náboženství s uctíváním jediného boha Slunce.
S pomocí choreografa Seana Gandiniho a skupiny žonglérů se jim jinak spíše statickou operu podařilo rozpohybovat a dodat jí hravou podobu. Glassova repetativní hudba s opakováním stálých krátkých témat vytváří působivý celek, jenž zůstává dlouho v myslích diváků.
Pozoruhodný je výkon amerického kontratenoristy Anthony Roth Costanza v hlavní roli i afroamerické mezzosopranistky J‘ Nai Bridgesové v roli Achnatonovy manželky Nefertiti. Podtrhněme i nastudování americké dirigentky Karen Kamensekové dávající opeře básnivost v zobrazení tragického osudu hlavního hrdiny.