RECENZE: Film Potopa je silnou výpovědí o vztahu ke kořenům

Hrdinkou je patnáctiletá Mara, která žije začátkem 80. let minulého století s ovdovělým otcem v rusínské komunitě ve vesnici Ruské, kde se čas zastavil v době, kdy ještě ženy praly prádlo v potoce.

Kontakt s běžným světem jí poskytuje škola, kde má vynikající výsledky, takže touha stát se pilotkou není jen planý sen. Jenže její přání vypadnout z místa, kde ji nečeká nic než dřina, je pro otce zcela nepřijatelné. Mara má napříště vydělávat v továrně na boty a doma obdělávat půdu.

Mara tátu respektuje, chová se k němu s úctou, poslouchá na slovo, ublížit mu nechce, ale vzdát se svého snu nehodlá. A teprve když vyhasne naděje, že ho ona, kmotra nebo místní pop přemluví, sáhne k řešení, které jí umožní přihlášku odeslat.

Současně s tím se ve filmu odvíjí podstatná linie vztahu člověka k rodnému místu a ke kořenům. Obec Ruské, stejně jako už před ní několik vesnic v okolí, musí ustoupit stavbě velké přehradní nádrže.

Odpor vesničanů je absolutní, do poslední chvíle nevěří, že opustí místo, kde se narodili, kde pohřbili své blízké, nyní i ty čeká „vystěhování“ z hrobů. A když se Mara na schůzi zvučným hlasem a s vášnivostí svých patnácti let postaví proti celé vsi slovy, že vystěhování je nejlepší zpráva, jakou mohla slyšet, převrátí to v důsledku jí samotné život naruby.

Její následující strach o otcův život a odhodlání postarat se o něj v nemoci patří ve filmu k tomu nejsilnějšímu. Nikdo nemůže Maru přimět k tomu, aby dovolila narušit jeho pozvolné zotavování. Všechno musí počkat, dokud táta nebude schopen stěhování přijmout. A jakkoliv je k němu Mara občas i nezbytně tvrdá, jejich vztah se zvolna proměňuje až k uvěřitelné něze.

Martin Gonda je v pětatřiceti letech velmi talentovaný režisér, kterému v jeho debutu nepochybně pomohl vztah k tématu a prostředí. Měl i možnost důkladných rešerší, neboť příběh se opírá o reálné události spojené s výstavbou vodárenské nádrže na východním Slovensku. Film působí autenticky, chvílemi může mít divák až pocit, že sleduje dokument, to však neubírá z jeho kvalit hraného filmu.

Obsazení a vedení herců je navýsost profesionální. Kombinace herců z rusínského Divadla Alexandra Duchnoviča v Prešově, kde hraje například představitel otce Jozef Pantlikáš, s neherci je výborná. Velkým objevem je neherečka Sára Chripáková, kterou Gonda dovedl k mimořádnému výkonu. Její Mara je stejně pokorná jako umanutá, něžná, tvrdá a umí být i obyčejnou holkou, která se chce bavit, chce po svém žít.

Jediné, co lze vytknout, je chvílemi příliš pozvolné tempo, zbytečně dlouhé soustředění na detaily v situacích, jejichž význam je zřejmý. Nicméně po loňském Otci Terezy Nvotové je to další ukázka toho, že slovenská kinematografie stoupá vzhůru.