RECENZE: Film Čtyři matky hořkosladce vypráví o skloubení odpovědnosti za naše nejbližší i vlastní život

Bratři Darren a Colin Thorntonové, z nichž ten první film režíroval, ve snímku přichází s volným remakem italského filmu Sváteční oběd z roku 2008. Oproti němu se děj neodehrává v Římě, ale v irském Dublinu a hlavní protagonista se zde dotyčných dam neujímá kvůli dluhům.

Irský režisér sem vnáší jiný prvek, a to sexualitu muže, jenž se o matky svých přátel stará. V originále šlo o padesátiletého svobodného mládence, tady o gaye věkově někde mezi třicítkou a čtyřicítkou, který trpí nerozhodností ohledně svých životních voleb.

Homosexualita nejen jeho, ale i trojice přátel, kteří mu svěří, nebo spíš zanechají své matky na hlídání, je brána jako součást identity těchto postav, a nestává se tak tím hlavním, co by je definovalo, jako se to děje v queer filmech (označení pro kinematografii zaměřující se na tematiku, postavy a příběhy, které vybočují z tradičních norem sexuality či genderové identity - pozn. redakce).

Bratři Thorntonové kladou důraz na jiné téma, a to na péči o čím dál víc nemohoucí rodiče. Rodinní příslušníci se stávají přirozenou součástí sociální péče o seniory, kterou do velké míry přebírají na sebe. Tak jako hlavní hrdina Edward (James McArdle) a jak to učinili i sourozenci Thorntonové v případě jejich matky, když jí bylo diagnostikováno degenerativní onemocnění.

Spisovatel Edward žije s matkou Almou, stará se o ni, ale nyní stojí před výzvou. Má odjet na desetidenní promo turné po Americe v rámci propagace knihy, která zaznamenala v jeho rodném Irsku velký úspěch. Obtížně se pohybující i komunikující matka ale vyžaduje neustálou pozornost, a navíc mu dva z jeho přátel bez varování nechají na starost jejich matky. Aby toho nebylo málo, přidá se k nim i třetí, jeho psychoterapeut.

Zatímco jeho přátelé se odletí bavit na pride festival ve Španělsku, jemu zůstanou na krku čtyři vrtošivé stařenky, dovolávající se poněkud sobecky uspokojení svých potřeb.

Z interakce s nimi, jež zahrnuje nejen dožadování se účasti na pohřbech neznámých lidí, návštěv u lékaře, snídaní vycházejících ze zvyků každé z nich, ale i pasivně agresivní poznámky, těží humor snímku. Obráceně ale i smutné přiznání, že tímto chováním jen zakrývají svůj strach a nejistotu.

Každá z matek je jiná. Jejich tvrdohlavost, panovačnost, jízlivost či excentričnost logicky vede k vzájemné hašteřivosti i k tomu, že si po svém uzurpují pozornost svého hostitele. Alma ty ostatní vnímá jako vetřelkyně a dožaduje se privilegovaného zacházení.

Co je ale dokáže spojit, je vzpomínka na jejich zesnulé chotě. Dokonce tak, že se vypraví společně na seanci s duchařkou, jež jim má poskytnout ujištění, že odpočívají v pokoji. Návštěva u ní zafunguje katarzně i na vztah Edwarda a jeho matky v tom nevyřčeném v něm.

Edwardova péče o ni je příkladná, ale zároveň oddaluje jeho rozhodnutí, kam se v životě posunout. Ano, je tu pro druhé, ale otázkou zůstává, co chce on sám. Cítíme, že za jeho nerozhodností je strach z odpovědnosti, tentokrát za vlastní život.

Herecký ansámbl čtveřice matek i syna, jenž je dostal na starosti, je velmi dobře vybrán. Kamera se soustředí na výraz herců i hereček v momentech jejich osamělosti i nalezené radosti ze vzájemné blízkosti. Režie na sebe neupozorňuje a slouží vyprávěnému příběhu, který umí být vtipný i dojemný. A hlavně přispívá k porozumění mezi rodiči a jejich dětmi vyřčením toho, čeho se navzájem obávají, když se ve stáří jejich role do velké míry obrací.