RECENZE: Film Pod parou je slabým odvarem oscarového Chlastu

Autor se držel osvědčeného scénáře, jen mužské hrdiny vyměnil za ženské a děj umístil do jihomoravského Mikulova.

Hlavní roli dostala Hana Vagnerová, další tři kamarádky hrají Zuzana Bydžovská, Judit Pecháček a Alžběta Ferencová.

Příběh vychází stejně jako v Chlastu z jisté vědecké teorie, podle níž se lidé rodí s malým nedostatkem alkoholu v krvi. Člověk by podle této teorie žil mnohem kreativněji a sebevědoměji, kdyby si udržoval trvalou hladinku půl promile.

A tak se to čtyři kamarádky, středoškolské učitelky, rozhodnou prozkoumat na vlastní kůži, aby ověřily pozitivní dopad mírné opilosti na průběh výuky i na soukromý život. Své poznatky kvůli vědeckým účelům dokonce průběžně zapisují. Pokud bude teorie fungovat, mohlo by to dodat jejich poněkud již znavenému životu novou jiskru.

Ze začátku to jde výborně, ovšem pravidelná konzumace alkoholu, byť v malém množství, se časem nutně musí vymknout kontrole.

Originální nápad a skvěle vystavěný příběh je jistota, míra úspěchu ale záleží i na režii, hereckém obsazení a dalších tvůrčích profesích. A tady film Pod parou značně selhává prostě proto, že režisér Vinterberg a herec Mads Mikkelsen jsou se svou schopností jít do hloubky příběhu i postav přinejmenším evropskou špičkou, což při vší úctě o Biermannovi ani Vagnerové říci nelze.

Problém filmu Pod parou spočívá už v oné výměně pohlaví hlavních hrdinů. Přiopilá žena totiž působí docela jinak, a podstatně hůř, než lehce přiopilý muž. Je to možná nespravedlivé a kruté, ale řečeno s Járou Cimrmanem: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“

A tak zatímco muži v Chlastu zejména v první části baví až k jisté roztomilosti, ale pak se propadnou téměř na dno, ženy ve filmu Pod parou nebaví vůbec, o roztomilosti nemůže být řeč, a když to s pitím přeženou, působí jen nepříjemně. Možná byl za tímto jejich obrazem nějaký záměr, ale pokud ano, není dost výrazný na to, aby v něm bylo možné hledat jiné sdělení, než že opilá žena bývá trapná.

Vinterberg podal prostřednictvím brilantně vystavěného scénáře, precizní režie a bezchybných hereckých výkonů s Mikkelsenem v čele komplexní obraz společnosti. Velmi zřetelně a bez moralizování zkoumá, jak velký fenomén představuje alkohol jako nedílná a pohříchu tolerovaná součást života a nakolik ovlivňuje naše chování i mnohá rozhodnutí.

Biermann se bohužel nedostal dál než k prostému pozorování čtyř popíjejících žen, což je pro celovečerní hraný film málo, navíc je v jeho režii všechno velmi předvídatelné. A nevyrovnaný rytmus i pomalé tempo posunulo humor i společenský přesah filmu do podoby bezcenného melodramatu.

Herecky mírně vyčnívá Zuzana Bydžovská, která zvládá jako vždy každou polohu své postavy. Hana Vagnerová hraje ženu, která s postupem času pije podstatně víc, než je zdrávo, ale její postava působí ploše. Chybí jí autenticita, jiskru a euforii doluje násilně v přehnaných záchvatech protivného smíchu, k němuž často není důvod. Ferencová a Pecháček jsou spíše jen doplněk k těm dvěma, divák se o nich nedozví dost na to, aby si k nim vytvořil vztah.

A škoda, že kamera ani režie nevyužily víc a lépe kouzelné a k pití přirozeně svůdné prostředí jihomoravského Mikulova.

Srovnávat dva filmy je možná ošidné, Pod parou jde do kin jako samostatné dílo, byť se k originálu hlásí. Jenže bez onoho přesahu, který vynesl Chlastu tolik cen i přízeň diváků, se smysl filmu Pod parou vytrácí jako pára nad hrncem.