RECENZE: Cenami ověnčené Vermiglio přináší příběh lásky a odpuštění uprostřed hor

Prostředí italských Alp a vesnice, jež dala filmu název, nás vtahuje do příběhu o lásce, touze, rodinných tajemstvích, studu, pýše, odpuštění a síle jít dál navzdory osudu. Režisérka v něm vzdává poctu odhodlání žen vzdorujících předurčenosti svých životů.

Její film rezonuje tichou, podprahovou silou. Je odtažitý i vtahující současně. Události, které se tu dějí, nemusí obšírně vysvětlovat, stačí tichý pohled do tváře nebo záběr na malý křížek, abychom pochopili, že zemřelo malé dítě a další je na cestě.

Změny se často dějí mimo obraz, ale z pomalého toku scén se posloupnost příčin a následků vyjevuje.

Formální i obsahová úspornost vyprávění působí velmi ladně, přirozeně, až baladicky. Kamera dává prostor k toulání i spočinutí v prostoru.

Ruský kameraman a dvorní spolupracovník Andreje Zvjaginceva Mikhail Krichman elegantní kompozicí záběrů vytváří obrazy, blízké těm malířským. Pracuje přitom s kontrastem světla a stínů a postav na pozadí přírodních scenérií hor nebo domácího prostředí. Třeba dětí, tísnících se na třech postelích.

Natáčelo se v autentických lokacích Vermiglia a dalších vesnic v regionu Tridentsko-Jižní Tyrolsko. Vedle kamery k pocitu dobové autenticity přispívají i kostýmy. Přímé dopady války tu přítomné nejsou, ale cítíme její neodbytný dotek v tom, jak ovlivnila život místní komunity.

Děti rodičů se nacházejí na frontě, ve vesnici je sicilský dezertér Pietro, který zachránil život jednomu z místních. Ten je příbuzensky spjat s početnou rodinou Graziadeiových. V jejím čele stojí Cesare. Učitel na místní jednotřídce a přísný patriarcha rodu, který se snaží být zároveň i spravedlivý. Je to právě on, kdo určuje, které z jeho dětí půjde dál studovat a na které zbyde starost o hospodářství.

Některé jsou s tím smířené, jiné se bouří. Jako nejstarší syn Dino, který na školu ostentativně kašle. Spokojená s jeho volbou není ani dcera Ada, už proto že nedostala, na rozdíl od své mladší dcery Flavii, možnost pokračovat ve vzdělání a tím i opustit toto pro ni svazující místo.

Cesarův postoj nepodpořit ji ve studiu nevyplývá z jeho neochoty, ale z ekonomických možností rodiny a také z tradic zde panujících. Mezi ně patří i to, že děti by měly přicházet na svět v manželském svazku. Dostojí tomu i Pietro, který naváže vztah s Cesarovou nejstarší dcerou Luciou.

S koncem války se Pietro nepříliš ochotně vrací zpět na Sicílii, aby dal vědět nejbližším o svém přežití. Ve Vermigliu nechává Luciu těsně před porodem. Dny jeho návratu zpět se protahují a od něj nepřichází žádná zpráva. Až se objeví ta v novinách, která vrhne temný, tragický stín na jeho novou rodinu.

Lucia upadne s narozením dítěte do těžké apatie. Tak moc ji bolí Pietrova zrada a to, co se dozví o jejích okolnostech, že jen melancholicky přežívá nebo se uchyluje k mnohem černějším scénářům řešení této krize. Nemůže uvěřit, že láska, která začala od drobných doteků prstů přes Pietrovy vzkazy pod oknem až po líbání na podlaze maštale, se dočkala takového vyústění.

Rodinné společenství v důsledku toho prochází zatěžkávací zkouškou. Válku její členové přežili, ale krize přichází po ní. Ve filmu je to vyjádřeno i změnou ročních období, kdy po zamlžené zimě jaro skryté konflikty víc obnažuje.

Okolní hory se stávají němým svědkem plynoucího času. Režisérka pod jejich úpatími v duchu neorealismu zachycuje každodenní chod domácností v jejich sousedství. Zajímají ji zvyky, rituály i povinnosti, které je nutné splnit pro obživu takových rodin.

Pietrova přítomnost a poté jeho zmizení dramatizuje a zrychluje chod času v tomto prostředí. Pietro se stává narušitelem statu quo, s nímž se potýkají i ženské členky rodiny. Od matky, přivádějící na svět už desáté dítě, přes zbožnou a s pubertálním tělesným probuzením bojující Adu až po racionální Flavii.

Každá z nich odráží změny, jimiž svět po válce prochází. Zároveň ale uchovávají kontinuitu života v tomto prostředí, navzdory vnějším tlakům. Maura Delperová nás bere dovnitř této horské komunity a snaží se nám zprostředkovat zážitek, jako bychom byli její součástí.

Její pohled je hodný ocenění, které film i získal. Od Velké ceny poroty na loňském festivalu v italských Benátkách přes nominaci na nejlepší cizojazyčný film za Itálii na Oscarech až po sedm cen, včetně těch za nejlepší film, režii, scénář a kameru při předávání cen David di Donatello, což je italská obdoba Oscarů.