Článek
Vaše sídlo je Vídeň, přijíždíte do Prahy. Jak vypadá česká kultura z centra Rakouska?
Z Rakouska odešli Rusové v roce 1955, odtud, nepletu-li se, v roce 1991. Když si spočítáte rozdíl, tak je to jejich předstih, který je vede k tomu, že mají vůči nám tendenci chovat se spíše povýšeně. O osvědčených jménech si myslí víc než o neosvědčených a až na úzký okruh notorických zájemců o cokoli je valně nezajímá.
Jak vzpomínáte na současníky svých tvůrčích začátků?
Pokud jde o vrstevníky, tak mě napadají někteří z předchůdců laureátů Seifertovy ceny. Pavel Šrut, Míla Topinka, Petr Kabeš, Ivan Wernisch. Takže trochu cynicky řečeno, budou mi to vyčítat, ale neváhám říci: Už byl nejvyšší čas. Pak by se nedej Pán Bůh začali vyvyšovat nade mě jako rakouští kulturträgři nad jím ne docela známou českou kulturou.
Ludvík Vaculík kdysi řekl, že když se člověk dopracuje k ocenění, znamená to, že už s tvorbou skončil. Jaké máte umělecké plány?
To není plán, to je praxe. Píšu román. Zčásti ve verších. Román ve verších to známe, Evžen Oněgin, vlastně jmenovec, ale u mě je to próza, která přechází občas v báseň, někdy je i báseň sama o sobě. Jmenuje se Nepředmětná Odyssea. Ladislav Hejdánek v dnes už legendárním ekumenickém semináři v první polovině šedesátých let v pražských Jirchářích vysvětloval takzvané nepředmětné myšlení jako opak předmětného, tedy kopírování starých mýtů.
Mýtus Odysseus je nejmýtičtější ze všech a nejpředmětnější ze všech. Já s ním zacházím, jako by nebyl mýtem, jako by byl opakem sebe sama. Já ho znepředmětňuji. Jestliže se to povede, tak si myslím, že to bude premiérová aplikace nepředmětného myšlení na krásnou literaturu. Ten můj Odysseus neví, co se stane. Jinak se vždy vědělo, že chybí budoucnost, chybí možnost vzniku nového.
Často se potkáváme na akcích věnovaných Jaroslavu Haškovi. Jak vidíte jako člověk evropského rozhledu jeho trvalý vliv na evropskou a světovou kulturu?
Nikdy jsem Haška nepodcenil. Já ho přecenil v tom smyslu, že přeceněn nemůže být nikdy dost, a dokonce jsem vydal jeho mystifikace. Přiváděl jsem na svět téměř jako porodní bába slovně plastiku jeho hlavy v Lipnici nad Sázavou. Je mým nechci říct vzorem, ani inspirací, kterou nepotřebuji, ale je postavou, kterou oceňuji. I ten typ mystifikace, jako Stranu mírného pokroku v mezích zákona.
Záleží na tom, zda ji registroval, nebo ne. Pokud ji neregistroval, byla to mystifikace starého typu, pokud ji zaregistroval, tak nového. Mystifikace starého typu předstírá, co není, mystifikace nového, mého typu, předstírá, že je to, co je. Je tedy shodná s pravdou. Nemusím si pak nic vymýšlet. Vlastně nefabuluji, jenom opisuji sám od sebe, co prožívám.
Tu schopnost fabulovat, kterou spisovatelé mají, nepotřebuju. Svedl bych to také, ale to všechno je ve shodě s pravdou. A jak říkal Tomáš Akvinský: Pravda je shoda věci s rozumem.
Plno lidí vnímá proměny světa, někteří mají dojem, že se zbláznil. Co vy nato?
Svět se zbláznil v okamžiku, kdy byl stvořen, pokud tomu tak bylo. Nakonec je jedno, jak k tomu došlo, nebo nedošlo. Nicméně Bůh se o něj přestal starat. To je deismus. Svět se chová, jako že se ten, kdo ho stvořil, o něj přestal starat. A podle toho to vypadá.