Článek
Jedna z nejvlivnějších anglicky píšících básnířek 20. století trpěla depresemi a alkoholismem, domnívala se, že většinu času žije v hrozném světě, jen chvílemi tenhle pocit mizel. Tehdy zřejmě psala. V dětství jí zemřel otec, matka se zhroutila a zmizela v psychiatrických ústavech.
K motivům rozvíjejícím fascinující pozorovatelský talent Bishopové, její smysl pro detail, patřilo možná nekonečné cestování, hledání pevného bodu, domova. Dlouho žila v Brazílii s přítelkyní, která smrtelně nemocná spáchala sebevraždu. Poté Bishopová vyučovala na univerzitách, také na Harvardu.
Čas strávený při psaní veršů pro ni hrál zvláštní roli, v tvorbě se stresovat nenechala - na básni Los, jedné ze svých nejlepších a nejslavnějších, pracovala šestnáct let. Častým tématem básní jsou ostrovy, vzpomínky a zvířata. Vlastní utrpení a bolest Bishopová skrývá do lehce plynoucích veršů s náznaky sarkasmu a ironie. Její dílo také obsahuje tisíce dopisů, které vycházejí v objemných svazcích. Český výbor Umění ztrácet z nich přináší pozoruhodnou ukázku.
Elizabeth Bishopová: Umění ztrácet
Jedno umění
Umění ztrácet zvládneš bez bolesti; věci jako by chtěly ze všech sil se ztratit, takže není to neštěstí.
Ztrať něco každý den. Nauč se snésti ztracený klíč - pár nepříjemných chvil.
Umění ztrácet zvládneš bez bolesti.
Ztrácej dál a víc, nesnaž se nalézti místa, jména a kde byl vlastně cíl tvých cest. Nic z toho nebude neštěstí.
Ztratím matčin šperk. A horší jsou zvěsti, že další milý dům se vytratil.
Umění ztrácet zvládneš bez bolesti.
Ztratila jsem dvě města, pár království, jež měla jsem, dvě řeky, světadíl.
Chybí mi, ale není to neštěstí.
- I ztratit tebe (s veselým hlasem, s gesty, co mám tak ráda); kdo by nevěřil, že v umění ztrácet není moc bolesti, i když vypadá to (Piš si!) jako neštěstí.
Vybrala, přeložila a doslov napsala Mariana Housková Fra 2004 116 stran, cena neuvedena