RECENZE: Improvizace, humor i skvělé výkony. Takový je Lazebník sevillský v brněnském podání

Dnes je činoherní nastudování spíše vzácné. Větší oblibě se u inscenátorů i diváků těší stejnojmenná operní verze z roku 1816 s hudbou Gioachina Rossiniho. V repertoáru ji mají například brněnské a pražské Národní divadlo.

V Městském divadle se do činoherního zpracování pustil ředitel a režisér divadla Stanislav Moša. Nastudoval jej se stejným inscenačním týmem jako před lety Moliérova Lakomce, který se drží na repertoáru již sedm let.

Mošova koncepce Lazebníka ponechává 250 let staré komedii o doktorovi Bartholovi, jeho svěřenkyni Rosině, o lásce a intrikách její původní atmosféru Španělska 18. století. Charakteristiku prostředí zobrazuje dobová historická scéna Jaroslava Milfajta s měšťanským domem a jeho interiérem. Stejně tak divoké (například Figarův) i noblesní kostýmy (hraběte Almavivy) z návrhů Andrey Kučerové rámcově odrážejí dobové rysy.

Režie pracuje se stylem italské commedie dell´arte – improvizovaného divadla profesionálních herců. Postavy reprezentují pevně dané charaktery, herci při jejich ztvárnění pracují s maskou, nebo alespoň grimasou a hlasovými i pohybovými specifiky. Brněnští herci mají text, k němuž více či méně improvizují. Každé představení se tak stává originálem.

Kreace herců dokresluje hudba slovinského skladatele Mirko Vuksanoviće, která je rovněž inspirována španělskými rytmy. Hudebně, respektive spíše opticky a zvukově může pozorným divákům vadit, že se Figaro v některých scénách doprovází současnou kytarou. Ta s navazovaným obdobím, ať už Španělskem druhé poloviny 17. století či stylem commedie dell´arte, příliš neladí.

Obsazení je bez alternace. Hra disponuje několika hlavními rolemi. Hned v prvním dějství se divákovi představuje sluha Figaro v podání Michala Isteníka. V dialogu s hrabětem Almavivou působí jeho herecké kreace jako divoká improvizace.

Velká gesta, přehrávaný dialog, exhibiční pohyby… Někteří diváci se svíjejí smíchy, jiní sledují, co z navozených situací vyplyne a kudy se budou ubírat ve finále. Překlad partu Figara se „otevírá“ či přizpůsobuje současnému divákovi, místy působí dojmem laciné současné mluvy, nevyhýbá se ani ostřejším výrazům. Této poloze zcela odpovídá jeho představitel Isteník.

Příjemným kontrastem sluhy jsou například repliky hraběte Almavivy. Mladého nápadníka ztělesnil Aleš Slanina. Herec během představení takřka nesleze z jeviště. Neustále střídá převleky a „převtěluje se“ do nových postav. Projevy všech jeho figur jsou propracované do nejmenších detailů. Podání každé z nich je zcela jedinečné a svědčí o skutečném hereckém, pohybovém a v neposlední řadě také verbálním mistrovství jejich představitele.

V roli zamilované schovanky Rosiny se představuje Světlana Janotová, která naplňuje svoji postavu potřebnou touhou i mladistvou chutí do života.

Jejího sňatku chtivého opatrovníka Barthola hraje Milan Němec. V masce osmdesátiletého starce je takřka k nepoznání. Jeho výkon je doslova brilantní a obdivuhodný – čistá mluva, gesta očí i těla, zaujetí i náročné pohybové etudy.

Divák, který se na Lazebníka k „Městským“ vypraví, by měl usedat v hledišti bez velkého očekávání a těšení se na klasickou komedii. Naopak, měl by být otevřený nenáročným dialogům, humorným scénkám a brilantním výkonům všech představitelů – potom bude moci odcházet rozesmátý, uvolněný a spokojený.