RECENZE: Lidovky jdou do řiti. A novináři s nimi

Inscenace mapuje historii legendárního deníku. Divákům nabídne exkurz do jeho milníků. Ostatně, byly tu přes sto třicet let (1893-2024), zachytily vše důležité v Československu, později v Česku. Prošly jimi novinářské, umělecké legendy, včetně Leoše Janáčka, Eduarda Basse, Ferdinanda Peroutky i Karla Čapka.

V Redutě jednoho po druhém poznáváte. Díky výbornému výkonu herců nasajete atmosféru tištěného světa, do nějž odjakživa patřilo šustění stránek, trochu černě na vašich prstech i nadšené, případně rutinní cesty do trafiky pro ty „své“ noviny.

V brněnské inscenaci se také seznámíte s Adolfem Hitlerem (hraje ho vynikající Tereza Groszmannová), estebáky a disentem, Andrejem Babišem, Jindřichem Šídlem, inzerenty, o nichž se nepíše, s politiky, o nichž se píše, ale bylo by lepší, kdyby se o nich nepsalo, s roboty i běžnými novináři, kteří se ze všech sil snaží v branži uživit.

Herci si postavy svižně střídají, ovšem rozhodně se v nich díky povedeným kostýmům Marie Jiráskové neztratíte.

Kus po kusu vám prezentují své pravdy, lži, demagogii, touhu po svobodě slova, ekonomické plány, úlisnost i ochotu sloužit všemu i všem. Postupně je rozvinou v sedmi aktovkách.

Za doprovodu výborné hudby Martina E. Kyšperského, za zpěvu Lenky Konkolové vytvářejí dohromady poměrně ucelenou koláž světa, po němž každý novinář, který zažil „papír“, stále v duši touží.

Jednotlivé střípky inscenace mají různou kvalitu, ovšem daří se jim, i díky četným, vhodně používaným vulgarismům (souvisí hlavně s Milošem Zemanem, jehož skvěle, bez zbytečného přehrávání, ztvárňuje Vladimír Krátký) udržet inscenaci v rytmu.

Právě jeho dialogy u nebeské brány s Ferdinandem Peroutkou (trefný Michal Bumbálek) patří ovšem k momentům, po níž hra ubírá na síle. Nejslabší je podle mě pak její závěrečná pasáž v roce 2034, kdy se „on změní“ a Lidovky díky němu, událostem na chytré toaletě, ožijí.

V tuto chvíli již divák nesleduje grotesku, ale kritiku nynějšího fungování médií, v němž ubývá výrazných tváří stejným tempem jako skvělých příspěvků. Mediální domy vlastní miliardáři, kteří ke zprávám v lepším případě přistupují jen jako ke zboží. V tom horším v nich své „zboží“ v podobě obchodních, politických zájmů rovnou prodávají.

Starý svět zmizel, s ním zmizely menší kolektivy redakcí, které držívaly spolu, všichni se mezi sebou znali, dokázali se do krve pohádat o nadbytečné písmenko v titulku, vysmát ministrům zlodějům za podpory vedení, a pak jít na pivo.

A novinářské generace milující „šustění papíru, jezdění na reportáže s fotografem, uvyklé na tvůrčí svobodu“, tak čeká dřív, či později upřímná odpověď na otázku: co ještě jsi v korporátu, s jedničkami a nulami v zádech, ochoten, schopen vydržet? Ztráta práce v oboru, výpověď z morálních důvodů se totiž nyní většinou rovná odchodu z něj.

Tenhle tísnivý pocit dokážou herci z Reduty přenést dál, na diváky s velkou naléhavostí. Chcete-li mít depku kompletní, zkuste vyrazit ještě na Privatizaci, jež je k vidění v Národním divadle v Praze. Obě představení jsou si zásadními ideami postavenými na zamyšleních o vlivu, moci, penězích a svobodě dost podobná.

Jen v Brně, u Lidovek jdou do řiti, se rozhodně víc nasmějete.