RECENZE: Co všechno nevíte o Jaroslavu Satoranském

Málokterý herec se tak dokonale dokázal vyhýbat senzacechtivým médiím, a přitom patřit k velmi obsazovaným umělcům. K natočení portrétu ho přemluvil až jeho dlouholetý mladší přítel a kolega, režisér Ondřej Kepka, a tak letos v létě vznikl celovečerní filmový dokument Jaroslav Satoranský – herec gentleman, který odvysílá Česká televize 22. listopadu od 21.20 na programu ČT1.

Vše začíná i končí na hercově chalupě na Českolipsku, v krajině lahodící oku i duši a souznějící s pohodou, kterou kolem sebe Jaroslav Satoranský po léta šíří. V dokumentu nechává diváky vstoupit do své profesní a výjimečně i soukromé sféry.

Rozmluvu s režisérem, kolegy a přáteli prolínají nejen četné záběry z jeho filmových, televizních i divadelních rolí, ale i ty nikdy nepublikované z rodinných archívů.

Zasloužená pozornost je věnována manželce Libuši, s níž strávil bezmála šedesát let a kterou od jejího odchodu před pěti lety stále postrádá. V dokumentu hovoří jejich dcera Martina, a to s velkou láskou a úctou k otci, jenž je jejím vzorem.

Herec se vydává po svých stopách do rodného Braníku, který před pětaosmdesáti lety byl ještě „městem vzdáleným šest kilometrů od Prahy“. Na prknech Branického divadla začínal svou hereckou kariéru jako ochotník, vzpomíná na to, jak se vyučil kovorytcem, ostatně dodnes má z té doby schovaná dlátka a jiné památky.

Na DAMU byli jeho spolužáky Jiří Kodet, Josef Abrhám, Jiří Zahajský, Petr Kostka či Růžena Merunková. Poslední dva jmenovaní také o Satoranském v dokumentu hovoří. Padají přitom slova o skromnosti, neokázalém a niterném herectví, gentlemanství a dobrotě.

S Jaromírem Hanzlíkem zavzpomínají na společné začátky ve vinohradském divadle, jemuž Satoranský zůstal věrný až dosud. S Janem Přeučilem zase na toulky po starém Braníku. A s plukovníkem Janem Myslivcem i režisérem Jaroslavem Soukupem na natáčení populárního seriálu Policie Modrava.

Dokument neopomene ani Satoranského muzikantský talent - to, že dobře hraje na klavír a skládá písničky, z nichž mnohé provázely jeho divadelní představení. A řada písní zní v jeho podání průběžně pod obrazovým materiálem, který s velkou citlivostí vůči lidem i prostředí natočil kameraman Robert Novák.

Celým portrétem prolíná Satoranského přesvědčení o jeho nevýjimečnosti, a zároveň bohatě naplněném životě. Není to póza, ale skutečnost, které lze uvěřit stejně snadno jako stovkám jeho postav ztvárněných s velkou pokorou, láskou i humorem.

Laskavost a gentlemanství vyzařuje z pětasedmdesátiminutového filmu, který uteče tak rychle, že divák zalituje, že vlastně netrval déle. Natolik je mu ve společnosti Jaroslava Satoranského a jeho přátel dobře.