Bronzové reliéfy považuje Jan za poctu své tvorbě, říká Pavlína Saudková

Jedna z výstav s názvem Osud je v hlavních výstavních prostorech Novoměstské radnice v Praze. Uvidíte na ní ikonické černobílé fotografie, snově kolorované obrazy, ale i naprostou novinku… bronzové reliéfy, které sám autor Jan Saudek považuje za poctu své umělecké tvorbě.

Výstavu připravila Galerie Kmoch a probíhá od 23. května do 29. června 2025.

Jan si drží jedno pravidlo: svoje dílo nikomu nenabízí. Čeká, kdo ho osloví. To platí u spolupráce s galeristy stejně jako u výstav. S jeho životním jubileem, kdy slaví 90 let, přišly nabídky z vícero stran.

Stala jsem se opět kurátorkou a snažila se připravit pro všechny galeristy atraktivní výstavu. Každá je trošku jiná, ale držím jednotnou linku. Což je logické, protože jde o dílo jednoho fotografa a jako celek musí působit kompaktně. Myslím, že se nám povedla „hezká skládačka“.

Mám k Janovi samozřejmě mnohem blíže než jakýkoliv jiný kurátor. Což je velká výhoda. Na druhé straně jsem vystudovala žurnalistiku a práce kurátora je mi na hony vzdálená. Ano, nebyla jsem v ní poprvé, ale připravovat výstavu jinému umělci bych si netroufla.

Při výběru konkrétních fotografií mě ovlivňoval pochopitelně osobní vkus, ale také „dosažitelnost“ fotek. K některým, jež jsem chtěla vystavit, nebyly negativy. Jsem moc ráda, že se mi je nakonec podařilo získat i v rámci dražeb.

Pro mě to byly nádherně strávené chvíle s uměním… Bylo skvělé hlouběji proniknout do Janova díla. Všímat si symboliky, objevovat, co běžný divák na první dobrou nevidí.

Vím, že Jan je geniální fotograf. Ale znáte to, když s někým sdílíte všední každodenní život, tak si u rohlíku rozdrobeného po celé kuchyni prostě nevzpomenete, že je i tohle dílko geniálního fotografa.

Po dlouhé době jsem si mohla dovolit velmi intenzivně „pobýt“ s jeho fotkami velmi intenzivní čas. Byl to zvláštní pocit zase si uvědomit, jak krásná je jeho tvorba a co v ní všechno je…

Průvodní fotografií k výstavě je slavné dílo „Osud kráčí do údolí a vede s sebou dvě nevinné děti“. Je z raného období a přijde mi symbolická. Nikdo netuší, co bylo dál, co se s dětmi na fotce stalo, jaká byla jejich cesta…

Janova tvorba je také cesta. Přes fotku došel k malířství a nedávno i k bronzovým reliéfům. Ty považuje za poctu své umělecké cestě.

Ano, je na LP Grave Dancers z roku 1992. Je na ní i světový hit Runaway Train, song o ztracených a unesených dětech. Ve videoklipu běžely jejich tváře a některé se díky tomu i našly. Osud může mít i podobu kouzla…

Letos v únoru skupina Soul Asylum vystupovala v Praze a moc mě mrzí, že se s Janem nepotkali. Projevili velký zájem, ale nešlo to bohužel zorganizovat, nebyli jsme v Praze.

Dlouho jsme s Janem přemýšleli, co nového nabídnout těm, kteří Janovo dílo milují i v nevšední podobě. Přiznám se, že bronzové reliéfy se jako nová kapitola otevřely i díky paní Kmochové, která už před několika lety zmínila, že by výrobu bronzových reliéfů dokázala zajistit.

Naše spolupráce je založená na velké důvěře a vzájemné úctě, která přerostla v přátelství. Rozhodli jsme se proto vyzkoušet i toto jiné umělecké médium.

Když jsme viděli první vzorky v 3D maketě, vyrazilo nám to dech. Bylo působivé najednou spatřit plochou fotografii v prostoru. Vnímáte stíny, hloubku, plastičnost.

Reliéfy nesou podobu fotografií: New York New York, Hands, Life, Ach, ta 60. léta a Hey, Joe! Jan označil tyto motivy za vrchol své tvorby, které jsou prověřeny časem, protože dobrá fotografie obstojí i za 50 a více let.

Každý reliéf je očíslovaný a oražený pečetí prestižní slévárny HVH z Horní Kalné v Podkrkonoší, signován a samozřejmě opatřen certifikátem pravosti díla s vlastnoručním podpisem Jana Saudka.

Pro mě osobně byl silný zážitek moci se podívat do samotné slévárny. Musím se sklonit před každým z těch, kteří se na procesu výroby podílejí. Jsou to mistři svého oboru.

Jan byl posledních 20 let víc malíř než fotograf. Tuto kapitolu jsme nemohli na výstavě opominout. Motivy čerpá výhradně ze svých fotek a převádí je technikou olejomalby na plátno.

Všechny na této výstavě ukázané obrazy jsou ze soukromých sbírek. V covidu šly jeho obrazy na dračku a všechny prodal. Poslední namaloval v listopadu loňského roku.

Pro mě je zajímavé sledovat jeho tvůrčí posun. Takový obraz Rty maloval snad 200krát. První malba vznikla v 70. letech a poslední v roce 2024. Bavilo by mě vidět výstavu jen s tímto motivem. Každý kus je vlastně originál.

Krásně o nich v monografii Saudek píše teoretička Daniela Mrázková. Zná se s Janem dlouhé roky a vzpomíná na chvíli, kdy v ruce drží katalog amerického kurátora Edwarda Steichena (katalog má název Family of Man, česky Lidská rodina a obsahuje výběr díla desítek fotografů z celého světa - pozn. red.).

Katalog změnil Janovi život. Jako ambiciózní muž se totiž rozhodl, že něco podobného nafotí, ale sám. Proto v rané tvorbě zachycuje svoje malé děti a vztahy se ženami, s nimiž žil. Lidská rodina, mateřství, otcovství, vztahy, humanismus, jsou jasné motivy…

Ano, ale humanismus vnímám i v erotických fotkách 90. let, kdy žil jako bohém. Lidství podle mě zastřešuje celou Janovu tvorbu. Na svět jsme přišli díky milování a sexu. Je to součást života, stejně jako smrt…

Pro Jana byl zlomový a zásadní, pochopitelně, rok 89. Už nemusel mít strach, že bude nařčen z focení pornografie. Mohl naplno ukázat svůj pohled na život…

Pornografie je zhotovena pro jediný účel. A to je vzrušení. Podle mě Janovy umělecké fotky tohle nesplňují. Jsou velmi erotické, to ano. Ale pornografické? To si nemyslím… snad jen dvě tři.

Ta Janova proklamace je velmi rázná. Ale ano, je svým způsobem „podvod“, protože ukazuje jenom část reality. Z plné pláže uděláte prázdnou a stejné je to i v ateliéru. A protože ne všechno vidíte, může fotografie měnit pohled na realitu. To je na tom ale krásné…

Ano, do svého vidění světa promítáme vlastní život, příběhy. Oko diváka je ovlivněno, tím, co sám prožil.

Uvedu příklad. Líbí se mi fotka Black Tears. Je na ní dívka s kapající slzou, která smývá černé oční líčidlo. Mně přijde kouzelná. Na druhé straně nejeden sběratel ji vnímal jako depresivní dílo, jež nechce mít na zdi.

Mám moc ráda fotografii Animal, která je vystavena i v Novoměstské radnici. Je na ní mladá dívka u slavné zdi. Sedí na stoličce, na rozpuštěných vlasech má posazený květinový věneček. A zrovna se k ní váže čerstvá historka…

Před pár dny jsme byli s Janem na jedné akci a přišla k nám žena. Zeptala se Jana, zda ji poznal, protože s ní na konci 80. let udělal pár fotek. Je onou dívkou na zmíněné fotce.

Pro mě to byl velmi silný zážitek. Mohla jsem mluvit s někým, kdo Jana znal v té době. Vyprávěla, jak byl plný nadšení a sršela z něj energie, jak společně tvořili, zažívali čisté flow. To mohu jen závidět, já jsem už tuhle tvůrčí smršť s ním tolik nezažila…

Jan je opravdu introvert. Nechce ukázat svoji zranitelnost, tak se mezi lidmi a v médiích přepne do módu neřízeného extroverta.

Všichni jsme zranitelní, zvláště umělci. Mají citlivou duši a vystavují si kolem ní ochrannou zeď. Nechci tím tvrdit, že Janovu duši znám. Vím jen, že má v sobě hodně odžitých, ne úplně lehkých okamžiků. Nechává si je uvnitř sebe…

Možná je to správně. Kdyby si traumata vyléčil, třeba nemáme geniálního fotografa Saudka, ale muže „v zenu“. Četl by si filozofickou literaturu a neměl touhu tvořit. A to by byla škoda!

Nedovedu to úplně popsat. Ale obdivuji, že se k němu vždycky dostávalo to, co je důležité. Aniž by věděl proč. Nikdy se nevěnoval balastu. V životě třeba neměl chvíle, kdy by ztrácel čas filmy nebo knihami, které nejsou dobré.

Děje se mu to i v tvorbě. Spousta Janových fotek vznikla jenom na dvě zmáčknutí spouště. Nemohl si vždycky dovolit kupovat fotografický film do zásoby, neměl tolik peněz. Modelky také nejsou profesionálky, ale normální ženy, které přišly do ateliéru.

Na fotce stojí dívka u zdi a má v ruce panenku. A i když je fotka vlastně aranžovaná, je v tom neskutečně autentická hloubka a energie. Má dar zachytit takový okamžik…

Je to pro ně přirozenost života, a to mě velmi baví. Vyrůstají obklopeni Janovým dílem a nevnímají nijak zvláštně, že nám na stěně visí obrazy či fotografie s odhalenými ženskými ňadry. Jan je pro ně běžný táta, profesí fotograf.

Syn Matěj studuje fotografii a začíná samozřejmě objevovat, jaký má tatínek tvůrčí přesah. Zjišťuje, že je slavný a ceněný hlavně v zahraničí.

Jan je mistr kontrastů a symbolů. Je to vidět už na fotkách z jeho proslulého ateliéru, s oknem a zdí. Vnímáte tam rozpor reálného života versus fantazie, svobody/nesvobody, lásky/nenávisti, touhy a nenaplněných snů…