Matka se bez vědomí otce odstěhovala s dcerou 350 kilometrů daleko. Okamžitě se vrátíte, rozhodl Ústavní soud

Otec se obrátil na okresní soud, podle něhož se ale nedalo nic dělat, odvolací plzeňský krajský soud pak ovšem nařídil, aby se žena i s dcerou okamžitě vrátila. Matka se snažila ještě verdikt zvrátit stížností k Ústavnímu soudu, ale marně.

Soudci jí v rozhodnutí, které v těchto dnech zveřejnili ve své databázi, vzkázali, že je v zájmu dítěte mít vztah s oběma rodiči - a to dost dobře nejde, pokud jsou od sebe stovky kilometrů.

Matka měla podle dohody dceru ve výlučné péči a otec s dítětem trávil jen pár hodin týdně. Po rozvodu žena bydlela u svých rodičů v Plzeňském kraji, kam za dcerou otec z nedalekého bydliště dojížděl, jenže jednoho dne exmanželka oznámila, že se chce přestěhovat na jižní Moravu.

S tím otec nesouhlasil a klatovský okresní soud předběžným opatřením ženě stěhování zatrhl. Ta se proto s otcem domluvila, že se přestěhuje do jiné obce na Plzeňsku, s čímž muž souhlasil, neboť to stále bylo blízko.

Když pak předběžné opatření soud zrušil, žena se sebrala a odstěhovala se na jih Moravy.

Okresní soud nechtěl do situace zasahovat, krajský soud ale nařídil matce okamžitý návrat.

„Nejde o situaci, kdy by svévolná změna bydliště dítěte byla opodstatněná například z důvodu domácího násilí. Matčino tvrzení, že na Plzeňsku nebylo možné najít vhodné zaměstnání, bydlení či školku, nepůsobí přesvědčivě, zvláště když v tomto regionu má nezletilá nejen otce, ale i prarodiče z obou stran,“ stálo v rozhodnutí.

„Současné bydliště dcery je při použití automobilu vzdálené zhruba 350 km od bydliště otce. Otec však údajně auto neřídí. Cesta veřejnou dopravou je ještě delší a v průměru trvá šest hodin. Otec by musel vynakládat na dopravu značné finanční prostředky, trávit cestováním mnoho času a zajišťovat si ubytování v místě, kde jeho dcera žije,“ uvedl krajský soud.

Soudci také upozornili, že matka se ohání celou řadou argumentů, které však obratem sama zpochybňuje. Jako příklad uvedli její tvrzení, že dcera špatně snáší změny, přitom se s ní ale opakovaně stěhovala.

Žena se bránila ústavní stížností a tvrdila, že stěhování bylo nevyhnutelné kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu dcery. Ta je prý citlivá na hluk a nemůže spát v rušenějším prostředí, což podle ní otec ignoroval. Stav dítěte se prý po přestěhování zlepšil, což přičítala klidnému prostředí a absencí konfliktů s otcem.

„Nucené přestěhování jen proto, že si to přeje otec, by bylo krajně nevhodné a v rozporu se zájmy dcery. Je třeba zohlednit její specifickou situaci a psychické zdraví. Otce o změně bydliště neprodleně informovala a s realizací styku s dcerou mu vychází vstříc, v budoucnu se nebrání jeho rozšíření. Nemůže však dceru vychovávat v nevyhovujících podmínkách jen proto, aby byla na blízku dalším příbuzným,“ stálo ve stížnosti.

Senát v čele s Zdeňkem Kühnem ale neobměkčila. „Při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí je třeba vycházet z premisy, že dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu. Poškození vztahu mezi rodičem a dítětem v důsledku odcizení je později jen těžko napravitelné,“ uvedli soudci.

„Ústavní soud rozumí argumentům, že péče o dceru vyžaduje klidné prostředí a respektující přístup. Takové podmínky lze nepochybně zajistit také v Plzeňském kraji. Soud si je vědom i lékařských závěrů, že nezletilá špatně snáší změny a další stěhování pro ni bude obtížné. Zachování současného stavu, který matka svévolně nastolila, by však v dlouhodobém měřítku mohlo mít pro nezletilou a jejího otce závažnější dopady,“ zakončil Ústavní soud.