Portugalci pochopili závažnost situace, říká český velvyslanec o covidu

Portugalsko odstranilo ta omezující opatření, která umožňovala cesty do země pouze v nezbytných případech. Tím se Portugalsko fakticky otevřelo pro cestovatele, jejichž cílem je turistika.

Zatím je těžko posoudit, jestli zvýšený příliv turistů bude mít nějaký negativní dopad na aktuální situaci v zemi. Je ještě brzy, v podstatě je to týden a den, co toto nové opatření portugalské vlády bylo vyhlášeno. Turistů zatím tolik nejezdí, je to také samozřejmě dáno omezenější nabídkou leteckých společností.

Jedná se o otevření pro cestovní ruch výhradně z velké části Evropské unie, Velké Británie, Švýcarska, Norska a Islandu. Takže v tuto chvíli tu nepotkáme turisty třeba z Asie, nebo Spojených států.

Jediné kritérium, které teď Portugalsko má, je průměrná incidence pod 500 případů na sto tisíc obyvatel na 14 dní. Jakmile se nějaká země dostane pod tuto hladinu, pak není po příjezdu nutné podstoupit karanténu.

Rozvolňování, které tady v Portugalsku probíhalo od konce března, bylo postupné. První, co Portugalci uvolnili, byla školní docházka předškolních dětí a prvního ročníku základních škol. Potom další uvolnění, které se týkalo prodeje přes okénko a občerstvení na zahrádkách, přišlo po Velikonocích.

Od 19. dubna byly otevřeny vnitřní prostory restaurací s omezením kapacity a od 1. května byly otevřeny zbývající provozovny, obchody a nákupní centra.

Všude je nutné dodržovat omezení návštěvnosti, která je stanovena na 50 procent možné kapacity. Platí to i pro kulturní představení.

Například lisabonské Divadlo sv. Karla si pro zahájení „pocovidové sezóny” vybralo koncertní verzi opery Antonína Dvořáka Rusalka. Já jsem tam byl jako český velvyslanec pozván, takže jsem viděl, jakým způsobem naložili s těmi opatřeními. Hlediště bylo zaplněno asi z jedné třetiny, každé druhé sedadlo bylo volné, první čtyři řady byly prázdné, protože sólisté stáli vepředu a zpívali bez roušek, takže aby tam nedocházelo ke šíření viru.

V Portugalsku taková omezení nejsou. Podle mě je to ze stejného důvodu, proč Portugalsko vloni zkraje epidemie nezavedlo povinnost nošení roušek na veřejnosti.

Tehdy prostě nebyly roušky. Podobně tak teď nechtějí teď zavést povinnost testování nebo očkování. Tady se totiž neprovádí testování zdarma, takže podmiňovat návštěvu holiče tím, že by si někdo platil dvacet nebo třicet eur za test, je pro vládu nemyslitelné. Portugalci nejsou bohatí, pro ně je dvacet eur mnoho peněz.

Abych pravdu řekl, tak tady se o tom ani nevedla diskuse. Současná strategie je taková, že se vláda snaží soustředit na očkování.

Klade se důraz na doočkování roozočkovaných skupin a neotvírá se možnost očkování pro další ročníky. Zdá se, že je v Portugalsku odhodlanost podstoupit očkování větší než v České republice, takže využití těch vakcín pro skupiny, které mají možnost se očkovat, je vyšší.

Když vrcholila lednová krize, byly uzavřeny obchody, ale školy ne – i s těmi čísly, které byly tehdy poměrně hrozivé.

Portugalsko, které je srovnatelné co do počtu obyvatel s Českem, vykazovalo kolem 10 až 14 tisíců případů denně a úmrtí začala stoupat ke třem stovkám denně. Až po asi čtyřech nebo pěti dnech ustoupila vláda tlaku odborníků a asociací a vyhlásila uzávěru škol.

Aby nedošlo ke zbytečné ztrátě výukových dnů, tak vláda zároveň vyhlásila povinné plošné 14denní prázdniny, o které mají být zkráceny řádné prázdniny ve zbytku školního roku. Jinými slovy: školy byly zavřené od konce ledna do 18. března s tím, že druhý stupeň se vrátil ke studiu po Velikonocích. Z těch sedmi týdnů byly dva týdny prázdniny, takže distanční výuka trvala celkem pět týdnů.

To bylo samozřejmě předmětem různých debat, zaznívala kritika vlády a ministerstva školství, že nezajistilo v dostatečné míře přístup k technice a internetu žákům ze znevýhodněných skupin a odlehlých okresů, kde je špatné internetové připojení. Média dokonce psala, že tato forma výuky mohla činit problémy asi pro 400 tisíc žáků.

Premiér António Costa k tomu tehdy poznamenal, že to není problém ani tak na straně ministerstva, jako trhu, protože ty počítače nebyly moc dostupné. Pamatuji si, že jsem se tehdy díval a počítač, který by normálně stál kolem 500 eur, tak se jeho cena najednou pohybovala kolem 800 eur. To si některé děti prostě nemohly dovolit, a proto se jim distanční výuka komplikovala. Portugalská průměrná mzda zaostává za českou, lidé tady nejsou nějak přehnaně bohatí.

Politická kultura se během pandemie dle mého soudu nijak zásadně nezměnila, protože byla už před pandemií na docela vysoké úrovni.

Pandemie a opatření tu byla vyjmuta z politické debaty. Ukázalo se jako výhoda, že vláda měla od začátku dobře nastavenou komunikaci a vzájemnou podporu v parlamentu pro ta opatření, která se projevila jako nezbytná. Opozice nepoužívala a nepoužívá pandemii jako nástroj kritiky vlády.

Hlavní opoziční strana (středo-pravicová Sociálně demokratická strana, pozn. red.) případně další strany, které tolerují menšinovou vládu, tu kritiku omezují na představování nějakých myšlenek, názorů a nápadů, které by podle jejich názoru bylo dobré zvážit a aplikovat. Není to ale tak, že by kritizovali vše, s čím vláda přijde.

Portugalsko si ve 20. století zažilo poměrně krutou a tvrdou pravicovou diktaturu. Demokracie byla obnovena až v polovině 70. let a portugalská politická scéna si z té doby s sebou nese několik mement. Jedním z nich je velmi opatrný přístup k čemukoli, co by zavánělo sebemenším omezování osobních svobod.

Proto pandemie, která přinesla nezbytnost omezení pohybu, setkávání, vycházení, znamenala velkou zkoušku pro portugalskou demokracii. Myslím si, že lidé tu závažnost situace pochopili. Podle posledního průzkumu, na který jsem narazil, vláda nezaznamenala sebemenší pokles podpory.

Pozici si tu upevnila pouze protestní – dalo by se říct extrémně pravicová strana – která se do jisté míry hlásí k proudu, kterou například reprezentuje bývalý italský ministr vnitra Matteo Salvini, nebo někdejší francouzská prezidentská kandidátka Marine Le Penová.

V Portugalsku se vláda, prezident i premiér od začátku snažili komunikovat tak, aby lidem ty nepříjemné zprávy ještě více neznepříjemňovali. Veškerá opatření byla samozřejmě velkým zásahem do osobních svobod a od začátku k tomu tak premiér Costa přistupoval.

Působil lidově, řekl bych až „tatínkovsky“ a já jsem z něj měl pocit velké empatie. Zároveň ale v okamžicích, kdy bylo potřeba zdůraznit, že se něco musí dodržovat, neměl problém poukázat na případné sankce. Kladl důraz hlavně na to, aby nikdo nevymýšlel způsoby, jak něco obcházet.

Pamatuji si na jedno jeho zaváhání v listopadu, kdy ohlašoval pravidla v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu. Tehdy nebylo úplně jasné, jak se to bude dodržovat, a vláda určila celé množství výjimek. Lidé si pak dělali trochu legraci z toho, že existuje 52 výjimek, kdy a kam mohou jít.

Premiér proto následně vystoupil a upozornil, že takhle to nejde, a apeloval na lidi, ať nevymýšlí způsoby, jak si situaci usnadnit, ale naopak se chovají tak, aby to nekomplikovali ostatním.

V České republice se k té epidemiologické situaci vyjadřovalo příliš mnoho lidí a ty informace byly často protichůdné. Tady jsem nezaznamenal, že by se vyjadřovali odborníci na něco jiného, než je epidemie. Komunikačně to bylo nastaveno jasně: prezident řekl, že situace je vážná, premiér přišel s návrhy řešení a technikálie řešilo ministerstvo zdravotnictví.

Portugalská vláda je ve stejném složení, v jakém nastoupila po volbách na podzim roku 2019. Výjimkou je ministr financí, ten ale odešel ještě před pandemií.