Očima Saši Mitrofanova: Nejen praotec či Prazdroj

Koncem minulého týdne umřel Umberto Eco. Mnozí četli jeho romány, méně lidí odborné práce. Ale Ecovo dědictví obsahuje přinejmenším jedno dílo, které je srozumitelné každému.

Je to text z roku 1995, jehož název se překládá buď jako Věčný fašismus, nebo Prafašismus. Mně přijde přesnější druhá varianta, protože zde Eco formuluje příznaky fašismu. Nemusí být věčný, ale jako zárodek může být obsažen v kterékoli společnosti. Má smysl uplatnit toto měřítko u nás?

Nemá přinejmenším u dvou příznaků: Život je určen pro boj a Každý je povolán stát se hrdinou. Pokračujme ale dál. Kult tradice založený na principu půdy a krve, tedy hodnoty jedince poměřované tím, kde se narodil. Viz například pokusy Okamurových lidí probudit tyto pudy v obyvatelích Smilovic. Obecněji pak slova Miloše Zemana: „Nikdo je sem nezval.“

Odlišný názor je zrada. Viz neustálé volání části obyvatelstva po normativnosti pouze těch postojů, které jí vyhovují, a útoky na jinakost, byť myšlenkovou. Reakce prezidentova mluvčího na výzvu vědců: „Výzva českých vědců proti nárůstu xenofobie v souvislosti s uprchlickou krizí prohlubuje příkop mezi tzv. elitami a českou společností.“

Navazují další dva příznaky: Pocit ponížení domnělým blahobytem a silou nepřátel. Protichůdné líčení nepřítele jako mocného a zároveň méněcenného. Dobře ilustruje tyto body podobný vztah k USA jako nepříteli globálnímu a k údajným českým elitám (v zemi, kde historicky nevznikly nebo byly zničeny) lokálně.

Jednotlivci nemají práva, Lid je nositelem jedině správného monolitního Selského Rozumu. Viz sebrané spisy senátora Jana Veleby. Vůdce je povolán, aby zastupoval všechny. Viz Andrej Babiš: „Strana jsem já.“ Pokaždé když politik zpochybňuje legitimitu parlamentu, neboť údajně již nereprezentuje „názor Lidu“, je ve vzduchu smrádek profašismu. „Parlament je žvanírna.“ (Andrej Babiš).

Apel na frustrovanou střední třídu, na třídu trpící ekonomickou krizí nebo pocitem politického ponížení. U nás je tento příznak výrazně přítomen, cílovou skupinu tvoří bývalí klienti reálného socialismu. Pohrdání těmi, kdo jsou slabší než já. Viz vztah mnoha lidí k Romům, Ukrajincům, nejnověji k uprchlíkům. Používání newspeaku vůči těm, kdo jsou považováni za nepřátele. Tady máme co nabídnout: pražská kavárna, vítači, sluníčkáři…

Eco napsal: Profašismus je stále nablízku, občas oblečen do civilních šatů. Oč by bylo snazší, kdyby se objevil na světové scéně kdosi hlásající: „Chci opět otevřít Osvětim, chci pochody černých košil na italských náměstích.“ Život není tak jednoduchý. Profašismus se může vrátit v nejnevinnějším převleku. Naší povinností je odhalovat ho a poukazovat na jakýkoli z jeho nových výskytů. Každý den, kdekoli na světě.

Je nutné něco dodávat?