Článek
Sotva se najde někdo, kdo ani jednou neslyšel nebo nečetl tento citát: „Bože, dej mi vytrvalost, abych překonal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi moudrost, abych tyto věci dokázal rozlišit.“
Nelze změnit vůli přírody ani její vrtochy. Kdo chtěl poroučet větru dešti, je dnes na konečné. Přijde-li mráz, nespálí kopřivu, ale zahubí něžné květy. Se smutkem se v takové chvíli snoubí pokora.
Květy, kopřivu, a dokonce lidi, a to v průmyslovém měřítku, dokáže mnohem účinněji než nevyzpytatelná příroda hubit jistá odrůda Homo sapiens sapiens. A také je to bez náhrady. Bez náhrady lidských domovů, bez náhrady nejbližších, bez náhrady dětí.
Samozřejmě mluvím o válce. Válek je na světě vždy víc, než by bylo záhodno. Jedna z nich se ale nás týká bezprostředně. Ano, samozřejmě, mluvím o Ukrajině.
Včera jsme se bavili s mladým českým politikem a řeč přišla i na Ukrajinu, kterou navštívil. Shodli jsme se, že lidem v Česku, kteří buď na vlastní oči neviděli, co dokáže napáchat koncentrované zlo v podobě ruských vojáků, či kteří nemají s tímto zlem žádnou osobní zkušenost a vycházejí ze svých naivních představ o světě a o Rusku, je hrozně těžké vysvětlit, že nejde o sílu, se kterou je možné se na čemkoli, natož na míru, dohodnout. Je to síla, která se skloní jen před větší a brutálnější silou.
Přiznám se, že když vnímám krásu kvetoucí přírody, nemohu se zbavit vidiny ruské rakety, která tuto krásu včetně její lidské složky v mžiku – s vyvoláním zvířecí radosti těch, co ji poslali – ničí. Prostě jsem viděl nejeden podobný obrázek z Ukrajiny.
Je to věc, kterou změnit mohu? Sám od sebe ne. Mohu k tomu přispět. Když k tomu přispěje takové množství voličů, které nechá v čele státu lidi, kteří nejdou na ruku Rusku, bude to mít na chod světa patřičný vliv. Společnost není příroda, lidé ji spoluvytvářejí.