Článek
Pořadatel akce, kterým je Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA), tyto pásky kapitánům nosit zakázal. Pořádající Katar totiž podobně jako mnohé jiné arabské země v oblasti Perského zálivu homosexualitu tvrdě trestá, takže se mu takovéto aktivity hráčů pochopitelně nelíbí.
A aby FIFA skutečně dosáhla prosazení zákazu, pohrozila tím, že by kapitán s duhovou páskou automaticky – ještě před výkopem – dostal žlutou kartu. Fotbalisté totiž vědí, co by to znamenalo, pokud by během zápasu kapitáni udělali faul, za který se vytahuje žlutá karta. Šli by poté rovnou do sprch. Proto si je taky nenasadili.
Ovšem Němcům, kteří stejně jako kapitáni Anglie, Belgie, Dánska, Nizozemska, Švýcarska a Walesu chtěli duhovou pásku s nápisem One Love nosit, se to nelíbilo a dali to před středečním prohraným zápasem s Japonci jasně najevo. Na tradičním fotografování základní jedenáctky před zápasem si dali hráči ostentativně ruku před ústa, aby bylo každému jasné, že se nemohli vyjádřit.
První vlastní gól si tak na šampionátu dala FIFA, která utrpěla největší prohru. Větší, než jaká potkala Írán v utkání s Anglií (2:6) a Kostariku se Španěly (0:7). Pohřbila tím všechny snahy boje práva za rovnost, které vyvrcholily v roce 2020 její vlastní kampaní proti diskriminaci hráčů tmavé pleti Stop racism! Stop violence!.
Černoch diskriminován být nesmí, ale homosexuál ano. To je rovnost podle fotbalových bafuňářů v čele se Švýcarem Giannim Infantinem, šéfem FIFA. Vše se děje na základě pochybného hesla, že politika do sportu nepatří. Hesla, jímž se nejvíce ohánějí právě ti, kdož sportu politicky zneužívají.
Je třeba si otevřeně přiznat, že sport je s politikou propojen, i když si FIFA hraje na koncepci l’art pour l’art, apolitické umění pro umění ve věži ze slonoviny, izolované od světa kolem.
Sportu využívaly ke své prezentaci už totalitní režimy, nejdřív to byl italský fašistický. Mussoliniho těšilo, když automobilové závody vyhrávali Italové v italských autech.
Pak německý nacistický. Po úspěších vozů Mercedes a Auto Union to vyvrcholilo pořádáním berlínské olympiády v roce 1936, která se měla stát výkladní skříní nacismu. Měly to potvrdit úspěchy „nadřazených“ německých sportovců árijského původu, což jim trochu zkazil americký černošský atlet Jesse Owens, který získal čtyři zlaté.
Sportu pro svou propagaci hojně zneužívaly socialistické země, které se snažily ukázat alespoň na závodech, že jsou nadřazené, když jinde zaostávaly.
Totalitní režimy moc dobře vědí, jak důležité je řídit se starým římským krédem Chléb a hry. Pokud má lid plný žaludek a může se bavit u sportu, nejlépe u vítězství národních týmů, bude jeho odpor k režimu menší.
Moskevská olympiáda v roce 1980 se však tou výkladní skříní nestala, protože ji západ bojkotoval. Od studené války se však doby změnily a mnohým sportovním organizacím nevadí spolupracovat s nedemokratickými nebo totalitními režimy, a tak se konaly olympiády v Rusku i v Číně nebo fotbalová mistrovství v posledních dvou případech v Rusku a Kataru.
Fotbalové federaci nepáchly peníze ropných šejků z malé země, která fotbalem nežije. Katar však šampionát nepořádá, aby v zemi závodů velbloudů a sokolnictví udělal z fotbalu sport číslo jedna. Jde mu o prestiž, chce se prezentovat jako významná mocnost, tedy z důvodů ryze politických.
Snahy oddělovat sport od politiky jsou marné a zbytečné už proto, že sportovní akce přitahují největší pozornost a přímo svádějí k prezentaci svých postojů. Právě proto černí sprinteři Tommy Smith a John Carlos zvedli na stupních vítězů na olympiádě v Mexico City v roce 1968 zaťaté pěsti na podporu práv černochů a hnutí Black Power.
Ze stejného důvodu zvedl v roce 2016 na hrách v Riu de Janeiro stříbrný etiopský maratonec Feyisa Lilesa v cíli nad hlavu zkřížené ruce. Upozornil tak nejlépe na utlačování svého kmene Oromů.
Popírat provázanost sportu s politikou je absurdní, což ukazují i spory okolo poklekávání při hymnách. Připomíná to marný boj někdejších předsedů Mezinárodního olympijského výboru Averyho Brundage a Lorda Killanina za zachování olympiády jako klání amatérů.
Sport není odtržen od politiky, sportovní svazy nesmějí strkat hlavu do písku a přehlížet nedemokratické praktiky ve jménu sportu an sich.
Mnohé soutěže by byly s ruskými sportovci zajímavější, ale dokud Putinův režim vede válku na Ukrajině, ruští sportovci – pokud neemigrují – by měli mít přístup na závody zakázán, protože jejich účast pomáhá posilovat kremelský režim.
Zákazy nemohou být jen důsledkem porušování antidopingových pravidel. Volba míst konání šampionátů musí být prováděna i na základě toho, jak je na tom pořádající země s dodržováním lidských práv.
Pokud se už v nějaké takové zemi závody konají, svazy musejí dbát na svobodu projevu v duchu hesla: Chtěli jste závody, tak se smiřte s vyjádřeními na podporu LGBTQ+ osob nebo práv utlačovaných Ujgurů.