Článek
Putin nezažil žádnou skutečnou prohru a vše mu vycházelo. Proto ztratil ostražitost. Začal si myslet, že na něj nikdo nemá, že ho nikdo nepřechytračí. Není potřeba vysvětlovat jeho kroky smrtelnou nemocí nebo absencí kontaktu s okolím kvůli pandemii. Diagnóza je prostá – velikášství.
Putin pokaždé zašel ještě o krok dále a procházelo mu to. Poprvé se to ukázalo v roce 2008 v Gruzii. Ruský útok na malou zakavkazskou zemi byl brutální, jenomže Rusko varovalo, že pokud se gruzínský prezident pokusí násilím získat kontrolu nad Jižní Osetií, tak zasáhne. Saakašvili přesto poslal do Jižní Osetie vojáky. Rusku to prošlo i kvůli tomu, že krátce poté vypukla světová hospodářská krize.
V roce 2014 využil politické krize na Ukrajině a po svržení Viktora Janukovyče využil chaosu v zemi a anektoval Krym. I to mu prošlo, ačkoli se Rusko zapletlo i do války na Donbasu, kde podporovalo separatisty s jasným cílem získat spojení s Krymem. Sankce však tvrdě dopadly na ruskou ekonomiku, v roce 2015 činila inflace 17 procent. Podařilo se ji zkrotit, ale hrubý domácí produkt na hlavu už nikdy nedosáhl hodnot z doby před anexí.
Pak se Rusko vojensky angažovalo v Sýrii a opět mu to prošlo. Američané tam nakonec vyklidili pole Rusům a Turkům a potopili své kurdské spojence. Putin začal mít pocit, že co udělá, to mu projde a letos zahájil válku proti Ukrajině, když mu Západ neslíbil, že Ukrajinu nikdy nepřijme do NATO. Touha po bezpečnostních zárukách však nebyla jediným důvodem. Jak říká Carl von Clausewitz, válka je pokračováním politiky jinými prostředky, tedy vojenskými. Válka však současně politiku determinuje. Po získání Krymu bylo nutné zajistit pozemní spojení s poloostrovem s klíčovými vojenskými přístavy, protože trvale spoléhat na most přes Kerčský průliv nešlo. A tak vznikl plán dobýt pobřeží Azovského moře.
Putin, který se rád ukazuje jako silný muž, aby každý věděl, že on je ten alfa samec, se opájel vlastními schopnostmi. Byl si tak sebejistý, že zahájil válku i poté, co před ní západní rozvědky opakovaně varovaly a ukrajinská armáda narychlo dozbrojená západními zbraněmi se na ni připravila. Navíc zaútočil v době, kdy místy už půda rozmrzá a mění se v bahno.
Ne náhodou se říká, že koho bohové zavrhli, toho oslepili. Putin je toho dokonalým příkladem. Obklopen svými věrnými a přisluhovači, kteří souhlasí se vším, co říká, nečelí kritice, všemocnému vládci se nikdo neodváží postavit. A i kdyby tam byla nějaká Kasandra, stejně by její varovná slova nikdo nevyslyšel.
Putinův příběh má rozměry antické tragédie. Ničí Rusko, které sám postavil na nohy. Dokázal zkrotit oligarchy, aby dost nechávali zemi, a za jeho vlády se hrubý domácí produkt na hlavu zdesateronásobil. Rusové se nikdy neměli líp. Jenomže Putin zůstal v nitru intrikánským kágébákem, který si neuvědomil, že dnes se síla a moc neodvozují od velikosti území a schopnosti armády útočit.
Do historie se zapíše, ovšem nikoli jako obnovitel velikosti Ruska, ale jako člověk, který přecenil své síly a chová se jako římský císař, jenž si může dovolit zapálit i Řím, i když tento čin se zřejmě Neronovi připisuje neprávem. Takoví lidé ale nekončí dobře. I když by se mu podařilo udržet části obsazených území, Rusko za to tvrdě zaplatí a stane se zase tou chudou zemí, ze které lidé utíkají a ve které si i on sám musel přivydělávat jako taxikář, jak tvrdil.
Lze jen doufat, že se nerozhodne se svým koncem zničit celý svět, i když nelze čekat, že by si vybral takový konec jako intrikánský a krutý Nero, který si nakonec sáhl na život sám.