Článek
Útoku nezabránili, Azery nezastavili. Většinu svých vojáků Rusko z oblasti postupně stahovalo, aby je mohlo vrhnout do války na Ukrajině. Ruské ministerstvo zahraničí se hájí tím, že ho Baku předem neinformovalo, jenomže signály, že se Azeři chystají k dalšími útoku byly patrné už několik měsíců.
Lze dlouze spekulovat, jestli Rusko nebylo schopné zareagovat, nebo nechtělo, ale to je do jisté míry vedlejší. Hlavně to ukazuje jedno – na ruské garance se spoléhat nelze. Moskvou domluvené příměří je ve skutečnosti totální porážkou arménského Arcachu. To by si měly uvědomit nejen všechny země, které spoléhají na ruskou ochranu, i když jejich počet ubývá, ale také lidé vzhlížející ke Kremlu.
Rusko nebylo schopné zastavit Azery ani v roce 2020. Arméni už tehdy prohráli. Tehdy Ázerbájdžán získal skoro tři čtvrtiny území samozvané republiky Arcach, většinou však šlo o okresy sousedící se samotným Náhorním Karabachem. Jeho většina, s výjimkou jižní části, zůstala pod kontrolou Arménů.
Rusko začalo konflikt v roce 2020 řešit, až když Arménii začala hrozit úplná porážka. A to i přesto, že Arménie měla na území své jednotky a je členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, kterou kromě Ruska tvoří ještě Bělorusko a čtyři z pěti středoasijských postsovětských republik s výjimkou Turkmenistánu. Moskva však dlouho čekala a lze jen spekulovat, jestli byla důvodem slabost ruských sil, nebo nechuť zhoršit vztahy s Tureckem, které na jedné straně otevřeně vojensky podporuje bratrský turkický Ázerbájdžán, na druhé straně s ním ale Rusko uzavřelo dohody ohledně kontroly syrsko-tureckých hranic v Sýrii.
Arménie pak začala hledat podporu na Západě, ovšem ani ten jí na pomoc nepřišel, i když výzvy k ukončení bojů vydalo nejen Rusko, ale i Spojené státy. Čekat na pomoc Západu však bylo do jisté míry bláhové. V USA je sice silná arménská menšina, ovšem za Ázerbájdžánem stojí Turecko, což je členská země NATO.
Ázerbájdžán si tak plní své plány kontrolovat celé území bývalé Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky, jejíž součástí byl i Náhorní Karabach a další původně Armény ovládané území – exkláva Nachičevan. Tam probíhala azerizace již za SSSR, takže mu nevadilo, že se stal součástí Ázerbájdžánu, Náhorní Karabach však zůstával převážně arménský, a proto si přál připojení k Arménii, což mu smlouva o rozpadu SSSR umožňovala, autonomní oblasti měly právo rozhodnout o svém vlastním osudu, což však Baku neuznalo. Za války v letech 1988 až 1992 se pod kontrolu Arménů dostaly i oblasti sousedící s Náhorním Karabachem, jenomže tehdy byla Arménie silnější a podpora Moskvy křesťanskému národu byla silná. O třicet let později je tomu jinak. Všemi opuštění Arméni tak zažívají další z mnoha exodů.
