Článek
V USA je hlasování o předsedovi Sněmovny obvykle jednorázovou formalitou, protože vítěz voleb má v systému, kde působí jen dvě velké strany, většinu. Tu měli i republikáni, jenomže část se jich šprajcla, že McCarthyho nezvolí. Šlo většinou o představitele ultrakonzervativního křídla strany, kteří mají blízko k exprezidentovi Donaldu Trumpovi. McCarthy jim připadá málo tvrdý. Nepřesvědčilo je, ani když McCarthy oznámil, že má Trumpovu podporu a že stejně jako on označuje washingtonskou politickou scénu za močál. Bývalý prezident musel nakonec posledního odpůrce přesvědčit, aby alespoň odešel ze sálu a snížilo se kvorum, jinak by byla Sněmovna doteď zablokovaná.
Volba posílila Trumpovu kliku, která si vymohla lecjaké ústupky oslabující McCarthyho pozici. Ukázala, jak moc exprezident proměnil americkou politickou scénu.
Bylo by ovšem chybou vše svádět jen na Trumpa. Republikáni jsou rozdělení už dlouho, kvůli čemuž se například kdysi Georgi Bushovi nepodařilo prosadit změnu podmínek udělování občanství migrantům. Ultrakonzervativci se pak začali seskupovat v hnutí Tea Party. Jím podporovaní kandidáti zvítězili v roce 2010 v kongresových primárkách osmi států včetně Aljašky, Floridy nebo Jižní Karolíny.
Republikánská tragikomedie: USA drží v šachu dvacítka Trumpových příznivců
Trumpa vynesla na vrchol vlna nespokojenosti části Američanů, kteří se cítili opomíjení. Pocházeli z kdysi průmyslových měst a států, jež v poslední době upadly. Zdálo se jim, že se na ně zapomnělo, a společnost se v jejich vidění natolik změnila, že už ji nepovažovali za svou.
Na to by neměla zapomínat ani Evropská unie, až bude zase protlačovat změny bez podpory obyvatel. I když by ideje evropských lídrů mohly být v zásadě správné a potřebné, nelze je prosazovat proti vůli občanů. A komu nestačí připomínka protestů žlutých vest, měl by se podívat do Íránu. Modernizace země za šáhinšáha byla tak překotná, že se proti ní běžní Íránci vedení kleriky vzbouřili. Výsledek známe. Vyvrcholilo to v regresivní islámskou revoluci.
Fraška v Kongresu se navíc neodehrála ve vakuu, na divadelní scéně nebo v nějaké jihoamerické operetní diktatuře, abychom nad ní mohli jen pobaveně kroutit hlavou. Došlo k ní v době války na Ukrajině, která se postupně stává proxy konfliktem mezi Ruskem a USA. V Kremlu jistě dění bedlivě sledovali a mnuli si ruce. Došlo jim, že silná podpora Ukrajiny může po Joeu Bidenovi skončit, protože se republikáni budou víc soustředit na boje mezi sebou a vzdálená válka nemusí být v centru jejich pozornosti. Takže Moskvě může stačit, když si počká.
Zpozornět by však měla i Evropa, jíž se konflikt týká mnohem víc. Neměla by stále spoléhat na pomoc z USA. Musí se začít sama starat o obhajobu svých zájmů, aby nebyla zase zaskočena jako tenkrát, když z Washingtonu zaznělo, že platnost článku číslo pět v NATO nemusí být automatická a pro všechny.
McCarthy je předsedou americké Sněmovny reprezentantů, volba trvala čtyři dny
