Článek
Ve svobodomyslné Británii, kde protesty nejsou zakázané, si troufla ministryně vnitra Suella Bravermanová kritizovat londýnskou policii za neschopnost zasáhnout proti demonstrantům vyřvávajícím genocidní hesla o svobodné Palestině od řeky (Jordánu) až k moři. V deníku Times naznačila, že policie možná s demonstranty sympatizuje, přestože protesty porušují zákon.
Okamžitě vypukl mediální spor o toleranci západní společnosti. Bravermanová, která je indického původu, rozezlila anglické politiky napravo i nalevo. Cožpak (tahle cizinka) nechápe, že svým výrokem prohlubuje konflikt s muslimskou menšinou? Proč by měla umírněná reakce policie vadit? Mluvit „o pochodech nenávisti“ zjevně podkopává její morální argumentaci, protože zvyšuje napětí mezi většinovou společností a muslimy. Emocionální demonstranti možná na chvíli ohrožují občanský pořádek, ale ministryně má hledat cestu ke smíření a nepřilévat olej do ohně. I kdybychom si mysleli, že někteří demonstranti nechtějí žít v souladu s našimi hodnotami, liberální demokratická společnost nesmí popírat vlastní zásady, tak nějak zněla kritika.
Zoe Strimpelová, židovská prominentní komentátorka pravicového deníku Telegraph, napsala: „Přiznávám, že mě virulentní antisemitské výkřiky vyděsily, ale za nic na světě nepochopím, jak nálepka ‚pochod nenávisti‘ zmírní obavy židovské komunity i odcizení muslimů. Mám-li to říct na rovinu, nepřeju si, aby mě někdo tímto způsobem obhajoval, a nechci, aby si rozumní muslimové mysleli, že je jejich vztah k naší zemi nenapravitelně beznadějný.“ Bravermanová porušila povinnou ohleduplnost vůči islámu, letitý konsensus britské elity, a premiér ji promptně z vlády vyhodil.
Konzervativní křídlo Konzervativní strany vidí spor jinak. Svoboda projevu je důležitá, tolerance je nepochybně velká ctnost a absolutně platí v osobní rovině. Na společenské úrovni je však zapotřebí zvážit hranici dobré vůle a snášenlivosti, jinak legitimujeme agresi a připustíme pozvolný rozklad společnosti. Islám je totiž ve své podstatě, jak nás ještě učili v 70. letech, kdy bylo v Británii muslimů málo, sektářské, mysogynní, puritánské a militantní náboženství, které, jak vyplývá z Všeobecné islámské deklarace lidských práv (1981), neuznává zásady západní společnosti ani náboženskou svobodu.
„Korán není náboženství míru, obsahuje zhruba 6000 versetů, nějakých deset vyhlašuje milosrdenství a 250 jich volá po svaté válce a zkáze nevěřících.“ A co teprve krvežíznivé hadísy (komentáře), které jsou nedílnou součástí islámu. „Muslimové, kteří chtějí žít mírumilovně, mají k dispozici nesvárlivé súry i velkolepé poetické pasáže, mnozí však jsou poháněni latentní nenávistí ke všemu nemuslimskému a vnucují svobodné společnosti diktáty svého náboženství. V evropských mešitách zaznívá čím dál zřetelněji dobyvačná poloha Koránu“ (P. Ouředník, Antialkorán aneb nejasný svět T. H.).
S fanatiky nelze polemizovat, jak kdysi prohlásil klasický liberál Karl Popper: „Ve jménu tolerance máme právo omezovat netoleranci“ (Svobodná společnost a její nepřátelé).
Bravermanová měla pravdu, když žádala likvidaci genocidních hesel a postih jejich nositelů, ale demonstrantů byly statisíce a policistů málo.