Článek
Obranných smluv, kdy má jeden nebo více států přijít na pomoc napadenému, existovalo v historii více. Mnohokrát se ukázaly jako pouhé cáry papíru. Svazky na Blízkém východě (pravda Pákistán tam nepatří, ale zbylí dva signatáři ano) většinou nemají dlouhého trvání. Stačí vzpomenout na syrsko-egyptskou Spojenou arabskou republiku nebo Bagdádský pakt, jenž vydržel jen pár let do revoluce v Iráku a jeho následník CENTO nepomohl Pákistánu ve válce s Indií.
I kdyby současná dohoda z Mekky fungovala, nelze zapomínat, že NATO má vlastní velitelství a rozsáhlou fungující organizační strukturu, která mu umožňuje provádět řadu typů operací.
Spojení bohaté Saúdské Arábie, jaderného Pákistánu a Turecka s druhou největší armádou v NATO, které se netají ambicemi navázat odkaz osmanského sultanátu, však vyvolává oprávněné obavy. Saúdové by se tak mohli dostat k jaderné zbrani a Turecko získává další záštitu pro naplňování svých ambicí proměnit alespoň část Blízkého východu a okolí v oblast kontrolovanou Ankarou.
Smlouva vznikla kvůli obraně proti Íránu, který útočí na země Perského zálivu spolupracující s USA nebo mající na svém území americké základny či vojáky. Je mezi nimi Saúdská Arábie, která čelí jak ostřelování ze strany Íránem podporovaných šíitských milicí v Iráku, tak útokům jemenských Húsíů, další Teheránem podporované skupiny. Ta cílí na saúdské rafinérie i lodě v Rudém moři.
Dohoda z Mekky však ukazuje jedno - Saúdům už nestačí úzká spolupráce s USA, protože Spojené státy nejsou s to zabránit útokům Húsíů a iráckých šíitských milicí. Politika Donalda Trumpa je obtížně čitelná a mnohé arabské země Perského zálivu mají pocit, že Washington sleduje jen své zájmy. Tím je zejména ukončit válku s Íránem do amerických voleb do Kongresu a dosáhnout poklesu ceny ropy. Už ale ne zajištění dlouhodobé stability v oblasti. Ta přitom není možná bez změny přístupu Íránu. Země pak nutně hledají pomoc jinde, když jim USA nejsou schopné ani doplnit zásoby antiraket.
Obavy vzbuzují mocenské ambice Turecka, které ukázala už jeho vojenská podpora Ázerbájdžánu, díky níž se Baku podařilo ovládnout arménský Náhorní Karabach. Na podpoře Turecka je závislá i současná syrská vláda Ahmada Šary. Ankara si přes něj plní sen nějak kontrolovat Sýrii, zejména její sever obývaný Kurdy, které Turecko vidí jako největšího nepřítele. Současně chce projektovat sílu i do Libanonu. Už se objevily nápady, že by Libanon mohly kontrolovat syrské síly, aby se oslabila síla Íránem podporovaného Hizballáhu, to ale Šara odmítl. Turecko má své zájmy i v Libyi, kde podporuje jednu z vlád, i v dalších afrických zemích. A ne vždy se turecké zájmy shodují se zájmy Saúdů.
Nelze ani zapomínat, že na území Turecka sídlí část vedení palestinského Hamásu a Turecko vystupuje často velmi tvrdě protiizraelsky.
Turecko se opakovaně ukázalo jako velmi neloajální člen NATO. Nejenže neumožnilo vést ze svého území pozemní ofenzívu proti Islámskému státu, ale ještě s ním obchodovalo a nechalo přes své hranice přecházet bojovníky, které samozvaný chalífát zverboval.
Ani zapojení Pákistánu není bez problémů. Nejde ani tak o jeho přetrvávající spory s Indií, jako spíše o jeho napojení na Čínu, protivníka USA.
Sama dohoda hrozbu nepředstavuje, ale potvrzuje ústup USA a Západu. Donald Trump, který se ohání dokola frází o Americe na prvním místě, oslabuje Spojené státy, když vyklízí pozice jiným zemím.
Úspěšná vojenská operace proti Íránu se tak může změnit ve strategickou prohru USA. Nejen proto, že Írán může nějakým způsobem stále blokovat lodní dopravu v Hormuzském průlivu a přes Húsíe i v průlivu Báb al-Mandáb. Hlavní prohrou USA je ztráta pozice garanta bezpečnosti.
Teď uplynulo pět let od opětovného ovládnutí Afghánistánu Tálibánem. Nevýhodnou a nevymahatelnou dohodu s ním domluvil právě Trump.
Maně se mi vybavil text punkové písně od Visacího zámku s příznačným názvem "Strategický ústup":
"Vyklízíme pozice, už máme ruku na klice,
naposled se ohlídnem, než propadnem panice."
