Článek
Ukrajinské vedení je prolezlé korupcí, která sahá do nejvyšších míst. Poslední odhalení a zásahy ukrajinského protikorupčního úřadu NABU ukázaly, že boj s korupcí nebyl na Ukrajině dostatečný. To ovšem neznamená, že máme Ukrajině přestat pomáhat, jen ještě pečlivěji dbát na kontrolu využití této pomoci.
Otáčení kormidla pod pláštíkem realistického přístupu k urovnání rusko-ukrajinského konfliktu ukazuje krátkozrakost, ne-li přímo slepotu nové vlády v zahraničně-politických otázkách. Ukončit válku si přeje každý, protože obětí je mnoho a konfliktem neúnosně trpí civilisté, neboť Rusko bez skrupulí ničí ukrajinské elektrárny a teplárny, aby byli Ukrajinci v zimě bez světla a tepla. Snaha vycházet vstříc Rusku - vedená obvykle byznysovými zájmy využívat jeho takřka neomezené přírodní zdroje - je hloupá.
Zatímco u nás se vláda vyměnila, v Rusku je vedení stále stejné. Dokola omílá tytéž požadavky, jimž vévodí územní nároky. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov sice říká, že Rusku o žádné území nejde, že mu jde o práva ruskojazyčných obyvatel, současně ale opakuje, že odstoupení zbylých částí Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti je nutné, protože jsou v ruské ústavě už vedeny jako součásti Ruské federace. Přepsáno do lidského jazyka - Moskva si jednostranně klade požadavky na cizí území, které ani vojensky neovládla, na základě toho, že obyvatele okupovaných oblastí namířenými zbraněmi donutila v referendu hlasovat pro připojení k Rusku.
Tlačit Ukrajinu k odstoupení území ve prospěch agresora na základě ochrany ruskojazyčného obyvatelstva je opravdu nová obdoba mnichovského diktátu, ne jen přežvýkávání mnichovského klišé. Rusko skutečně vede proti Ukrajině totální válku, protože ničí nejen infrastrukturu dvojího užití, jako jsou železnice a velké elektrárny, ale i prachobyčejné teplárny, aby ukrajinské ženy a děti nebo senioři a seniorky mrzli.
Tato válka se nevede proto, že obchodníci se smrtí (jehož filmovým prototypem je mimochodem Rus) a západní zbrojovky potřebují vydělat, ale proto, že Ukrajina potřebuje zbraně, aby se mohla bránit, neboť ji napadla imperiální mocnost toužící rozšířit své území.
Příklon k reálpolitice vůči Rusku je pošetilý, protože už jednou neuspěla. Západní země, zejména Německo, s Ruskem čile obchodovaly, neboť to bylo pro ně výhodné. V Berlíně věřili, že když se dá Rusku vydělat a jeho obyvatelé se budou mít lépe, Moskva nebude mít chuť rozšířit území pod svou kontrolou. Výsledek bláhového přístupu Gerharda Schrödera a Angely Merkelové jsme už viděli.
V roce 2014 Rusko jednostranně anektovalo Krym a zahájilo válku na Donbasu, protože podobný útok na Gruzii mu v roce 2008 prošel. Hájit ruskou invazi na Ukrajinu hrozbou rozšiřování NATO je jen přejímáním ruského pohledu. Žádný vstup Ukrajiny do NATO nehrozil. Kdyby mu šlo o nerozšiřování NATO, dělalo by vše pro to, aby do aliance nevstoupilo Finsko, jenomže Vladimiru Putinovi šlo o ovládnutí Ukrajiny.
Představa, že vstřícnější přístup přinese něco dobrého, je hloupou iluzí. Vláda, která se označuje jako protimigrační, by si měla uvědomit, k čemu by přijetí diktátu Moskvy vedlo. K další uprchlické vlně, která by nutně zasáhla Českou republiku. Uprchlíci vždy míří do zemí, kde už někoho mají.
Nesmyslem je i poklonkování Donaldu Trumpovi a averze vůči tzv. Bruselu. Evropská politika je plná fatálních omylů a bylo by ji třeba v mnoha ohledech předefinovat. Obracet se k USA je však známkou naivity. Trumpova administrativa chce EU rozbít ne pro naše dobro a obrodu tradičních hodnot, ale kvůli snaze USA odstranit konkurenta.
Z činů Ruska je jasně patrné, co chce a jak k němu přistupovat. Podlézat mu je hloupé, protože to nic nepřináší. To ostatně zjistili i občané v Maďarsku na cenách plynu a ropy.
