Článek
Washington chce sám napravovat pošramocené rusko-americké vztahy a změnit pohled mnoha Evropanů, kteří vnímají Rusko jako hrozbu. Ne, že by Trump chtěl Rusku ukázat, že překračuje všechny meze. Velcí se dohodnou a menší sklapnou. I NATO se má podle přání Moskvy přestat rozšiřovat a má se obnovit strategická stabilita.
Samozřejmě, že transatlantické vztahy mají být zachovány. USA potřebují Západní Evropu jako partnera, aby měly chráněné své východní pobřeží, musí brzdit Rusko, ale bez ekonomicky a politicky silné Evropské unie. EU je sice přeregulovaná a byrokratická, ale svou sílu jako celek má.
Aby se Trump nemusel potýkat s „Bruselem“, podporuje návrat národních států. Patrioti a nacionalisté ve všech evropských zemích jásají. Konečně se vymaníme z unijního jha a budeme si moci vládnout po svém.
Neuvědomují si přitom, co to znamená. Jednotlivé země USA snáze dostanou tam, kde je chtějí mít, podepíší s nimi dohody výhodné pro Washington. A místo spolupráce budou jednotlivé země soupeřit mezi sebou. Přesně podle římského hesla divide et impera – rozděl a panuj.
Využívat toho budou nejen USA, ale i Rusko. To se zaangažuje v evropských otázkách a nebude se starat o to, co si USA dělají ve svém pašalíku, ve který se má proměnit celá Západní polokoule. Z tamních režimů se udělají polovazalské státy plnící přání Washingtonu, který bude kontrolovat klíčové základny, přístavy i další klíčovou infrastrukturu a skupovat lukrativní aktiva.
Jestli nějaký stát padne do područí Ruska je USA jedno. Je to daleko, pokud vůbec Američané menší evropské státy znají. Kdyby zase propukl nějaký konflikt, tak se velcí zase nějak dohodnou. Hlavně, aby se nebojovalo, ale vydělávalo a silní byli ještě silnější.
Pokud se někomu zdá, že Donald Trump pochopil multilaterální podobu dnešního světa, tak se mýlí. Hezké slovíčko multilaterální totiž neznamená nic jiného než návrat k tzv. koncertu velmocí z předminulého století, kdy si velmoci rozparcelovaly svět a vždy se mezi sebou nějak dohodly. Ostatní museli sklapnout a přijmout podmínky. Vždyť přece platí v textu napsané „silný vliv větších, bohatších a silnějších národů je nadčasovou konstantou mezinárodních vztahů“.
Národní bezpečnostní strategie patří k nejhorším třiceti stránkám, které jsem kdy četl a nejen kvůli rasistickému názoru, jak Evropané ztrácejí svou identitu kvůli přistěhovalcům a falešné představě, že svoboda slova znamená možnost říkat si, co chceme. Ono i v USA platí, že to musí odpovídat, tomu, co se chce slyšet.
Celá koncepce je chybná, i když v jednom má pravdu: unilaterální svět, jemuž dominují USA skončil stejně jako před tím bilaterální svět dvou supervelmocí skončil, krásná etapa světa po rozpadu SSSR končí.
Vrátit se půldruhého století zpátky ale nejde. Představa, že pokud by někdo regionálně nebo globálně moc vyrostl, tak USA uplatní případně i se svými partnery sílu, působí hezky, ale je falešná. I koncert velmocí skončil v kataklysmatu první světové války.
