Článek
MOV v čele s předsedou Thomasem Bachem sice vyjádřil silnou a plnou podporu ukrajinským sportovcům, odmítl pořádání soutěží v Rusku a Bělorusku, ale současně uvedl, že nikomu by se nemělo bránit soutěžit jen kvůli pasu.
Bělorusové a Rusové, kteří splní všechna potřebná kritéria - ať už výkonnostní, nebo antidopingová -, tak přijet mohou. Jen nesmí mít na sobě národní dres, vystupovat pod národní vlajkou a v případě jejich vítězství nesmí zaznít hymna jejich země.
S ukrajinskými atlety na sportovištích klidně soupeřit mohou. Tedy těmi, kteří nejsou zrovna na frontě nebo už nepadli, jako loni 19letý biatlonista Jevhen Malyšev nebo naposled krasobruslař Dmitrij Šarpar. Představa, že se za takové situace na dráze potkají atleti Ruska a Ukrajiny, je nejen absurdní, ale vysloveně nechutná a ukazuje to na nelidskost sportovních funkcionářů.
Nelze zapomínat, že podobně jako u nás i v Rusku mnoho sportovců závodí za armádní kluby. Ukrajinský ministr Dmytro Kuleba uvedl, že ze 71 medailí Rusů na olympiádě v Tokiu jich 45 získali závodníci z Ústředního sportovního klubu armády, té armády, která vede agresivní válku proti Ukrajině. Název této organizace nese i hokejový klub CSKA Moskva.
Nechat bojovat vedle sebe ruské a ukrajinské sportovce není snaha spojovat národy. Na to bude čas po válce. Ve starém Řecku, kde se válčilo často, platilo pravidlo, že se v době olympijských her boje zastavují. Ale nevšiml jsem si, že by Rusko avizovalo přerušení bojů. A když dál bojuje v době kvalifikací olympioniků, měli by mít jeho sportovci smůlu.
Sport se rád označuje za apolitický, jenomže politika se dotýká všech včetně sportovců, kteří nežijí mimo krutou realitu. Sport se také využívá v politice, úspěchy svých atletů se chlubilo nacistické Německo na olympiádě v Berlíně, jak ukazuje film Leni Riefenstahlové Olympia - Přehlídka národů, stejně jako socialistické země, které pečlivě počítaly, jestli mají víc medailí než kapitalistické státy. Úspěch sportovce se vždy bral a bere jako úspěch národa a země.
Mezinárodní olympijský výbor a IIHF tak mohou svými rozhodnutími umožnit Rusku chlubit se úspěchy sportovců, což dělá Vladimir Putin velmi rád - ukazuje na nich obyvatelům, jak je země úspěšná. A ruští fanoušci, jak ukázal tenisový turnaj Australian Open, nevynechají žádnou možnost provokovat a mávat ruskou vlajkou s portrétem Vladimira Putina či mít na sobě symbol Z. Ani nemusí dorazit na stadion. S takovými je to svátek apolitického sportu. Moje máma si ještě pamatuje, jak v osmašedesátém na olympiádě v Mexiku řvali sovětští fanoušci na finále soutěží v gymnastice, kde je nakonec porazila Věra Čáslavská, což bylo bráno nejen jako ohromný sportovní úspěch, ale i drobná odveta za invazi.
Předsedovi MOV Thomasi Bachovi ovšem nejde o žádné ušlechtilé ideje a cíle v podobě spojování národů přes sport i v době války. Jak uvažují sportovní funkcionáři, ukazují slova předsedy IIHF Luka Tardiffa: „Nezahrnuji morálku do našeho rozhodování. Nedovolíme, aby politický tlak ovlivnil naše rozhodnutí. Musíme zůstat mimo. Pořádáme hokejovou soutěž, neřešíme problémy světa.“
Ani on však nezmínil to nejpodstatnější. Soutěže nejsou jen poměřováním kvalit jednotlivců a týmů. Důvod otevírat Rusům dveře je podobný jako u amerických lig, které klubům umožňují, aby v jejich řadách působili ruští hráči - jde o peníze. Budou-li se soutěží účastnit ruští sportovci a týmy, vzroste o ně zájem. Nejenže bude chtít Rusko zakoupit více přenosů, ale vzhledem k větší konkurenci budou soutěže kvalitnější, takže přilákají více diváků obecně.
Protože sport je především velký kšeft, což platí i o olympiádě, není žádný důvod, aby měli pořadatelé sportovních soutěží nějaké výhody oproti podnikům, které se musejí vyrovnávat s rostoucími náklady, neboť už nemají levný plyn a ropu z Ruska. Jestliže bojujeme s dezinformacemi a ruskou propagandou, nemůžeme dávat Moskvě možnost se propagovat skrze sport.