Vladislav Vančura: Milovník literatury, kavalír a hrdina

Narodil se v Háji ve Slezsku a měl čtyři sestry. Otec se živil jako úředník. Než se stal lékařem a literárním tvůrcem, procházel Vančura jednou školou za druhou. Neklidně a uličnicky.

Primu a sekundu vystudoval na Malostranském gymnáziu. Tercii a kvartu v Benešově, kde potkal Karla Nového, pozdějšího publicistu a dramaturga. Vančura měl kázeňské problémy, dokonce jednou s několika žáky propadl.

Rozčilovaly ho návštěvy kostela a strohost výuky. A nejen to. Sympatizoval s protirakouskými postoji, obdivoval T. G. Masaryka. Své pocity nijak neskrýval.

Navíc často vzpomínal na harmonický a šťastný život ve své rodině. Ta milovala společnost, Vančurovi každého srdečně vítali, a „jak se objevila návštěva, muselo se vystrojovat i v obdobích, kdy byla rodina v tísni. Vladislav i jeho sestry mi vypravovali, že se u nich vařívalo jako v hospodě. Celé vály švestkových knedlíků, pekáče holoubat, kuřat, masa,“ říkala manželka Ludmila Vančurová.

Rodové tradice svých předků později Vančura svérázně charakterizoval: „Pokud jsem slýchal vyprávět, byli Vančurové zarytci anebo lidé ztřeštění. Jeden z našich příbuzných nečetl od zralého věku až do své smrti nic než bibli, jiný Vančura slynul výstřední laskavostí, třetí se jaksi nekale zmocnil lodi a křižoval s ní po mořích, až byl chycen a potrestán na hrdle.“

Gymnázia Vladislava svazovala. Stal se zádumčivým a uzavřeným. Snad proto odešel do Vysokého Mýta, aby se vyučil knihkupcem. Načas se pokoušel i o fotografii, ale nedostal se podle svého přání na Akademii výtvarných umění. Snil tehdy, že půjde k námořnictvu a bude cestovat na velkých lodích. K námořnictvu se také přihlásil.

Dobrodružné plány ukončila matčina nemoc – kvůli ní se vrátil do Davle, kde rodiče tehdy bydleli.

Nakonec pokračoval ve studiu na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze a střední školu dokončil opět na Malostranském. Bylo mu už čtyřiadvacet let a cítil se mezi mnohem mladšími chlapci trapně. Po střední se sice zapsal na práva, ale skončil na medicíně.

Tam našel svou vlastní cestu a v co nejkratším možném termínu studium ukončil. V té době začal také publikovat. A měl za sebou svou první lásku.

„Vzpomínám na to, jak jste u vás v Benešově hrála šachy, tak krásně kombinovaným tahem jste mi brala královnu,“ pěl chválu šestnáctiletý Vladislav Vančura v roce 1907 (jeho dopisy jsou uloženy v Památníku národního písemnictví) na patnáctiletou Martu Kaufmannovou. Její otec působil jako obchodník v Benešově, Vančurův tehdy pracoval jako správce cihelny a kamenolomu v Davli.

Oba mladí lidé měli společný zájem o literaturu a o umění vůbec. Marta si kolem sebe v Benešově vytvořila jakýsi stálý okruh obdivovatelů. S tmavovlasou, modrookou Martou to Vančura neměl lehké. On sám, skoro dítě, nemohl pochopit, proč se jeho lichotkám brání a směje se mu. Choval se plaše a jeho dopisy sice Martě lichotily, ale tím se vyčerpaly. Stejně dopadly Vančurovy stydlivé návštěvy.

Šíleně se zamiloval, vykal jí a neustále ji prosil, aby na něm v dopisech „nežádala obratnost formy“. Byla pro něj „cíl mých snů, ideál nových tužeb, příčina probděných nocí“. O třicet let později Vančura označil Martu v klubu Přítomnosti jako svou první a největší lásku. Velké odměny se mu ovšem od ní v mládí nedostalo.

Chovala se chladně, až drze, často Vladislavovi na dopisy neodpovídala. Vedle psaní jí posílal i kresby a ona ho nehorázně zkritizovala: „Jseš k posměchu a legraci, hlavně tvé dopisy a malby činí všeobecné gaudium.“ Vančura na to dobromyslně odepsal, že „Váš smích mne sice bolí, ale neuráží“. A žádal ji, aby se mu nesmála s celou společností, neboť „to bolí slečno strašně“.

Ještě v roce 1909 ji s podpisem Lada ujišťoval o své lásce. Vztah se ovšem s přibývajícím věkem rozplynul. Ani na medicíně nezačal s láskou opětovanou.

„Když se Vladislav Vančura usmál, zasvítily jeho krásné zuby, ukázaly se v plné kráse, aby se pak skryly za plnými rty jeho úst, jejichž výmluvnost byla velká,“ popisoval Vančuru jeho přítel Vítězslav Nezval. Vančura vypadal pohledně a vystupoval elegantně. Fascinoval okolí už na medicíně. A to i proto, že byl starší než ostatní studenti.

Právě tam se bláznivě zamiloval do dcery známého stomatologa Mileny Jesenské, půvabné, vrtošivé medičky, která ale brzy lékařskou dráhu opustila.

Milenu studium nebavilo, ale flirt milovala. Hrála si s city vážného, přemýšlivého muže, chvilku mu milostivě slibovala všechno možné, aby jej vzápětí tvrdě odmrštila. Vančura se cítil pokořený, a když od něj definitivně odešla, uvažoval dokonce o tom, že se zastřelí. Díky přátelům tak neučinil.

Nakonec ho upoutala další žena – vysoká, nohatá, věčně hladová tmavovláska Ludmila Tuhá. A také medička.

„Za nějaký čas jsem si toho studenta všimla. Nápadně vysoké klenuté čelo a ta tvář – nevěděla jsem, co mi na ní připadá pozoruhodné. Někdo mě na něho zrovna upozorňoval – hele, Lído, Vančura, to je čelo! Jméno mi zaznělo divně – trochu směšně,“ vzpomínala na svůj první dojem z Vančury Ludmila, jeho pozdější žena.

Osobně se s ním seznámila až v druhém semestru. Začal ji doprovázet, vyprávěl jí o knihách a podle Lídy se „choval pozorně, kavalírsky, mluvil krásně“. Vozili se spolu na lodičkách a povídali si. Vančura už tehdy věnoval veškerý svůj volný čas literatuře.

Vladislav byl štědrý – peníze, pokud nějaké měli, utráceli s Lídou za divadlo, občas ve vinárně. Milovali kremrole a zmrzlinu. Vančuru s Lídou Tuhou konečně potkalo vytoužené štěstí. Zklidnil se, lépe se mu dařila tvorba.

V červnu roku 1921 oba promovali a v srpnu téhož roku se vzali. Žili spolu na Zbraslavi, v podnájmu s ordinací. Čekárna tmavá, pokoje nevelké. Byt si zařídili starožitnostmi, které je vyšly levněji než nový nábytek. A právě na Zbraslavi se Vančura často stýkal s budoucí hlavní postavou svého slavného Rozmarného léta, panem Antonínem Šůrou.

Na zbraslavském břehu vedl dvě plovárny jistý pan Antonín Šůra. První patřila Zbraslavskému lázeňskému klubu a vstupné v ní stálo tři koruny, „aby tam nenalezla verbež“. Na druhém břehu, na Závisti, měl Šůra svou vlastní plovárnu s pískovou pláží a s několika kabinami. Dost často se na ni chodilo zadarmo.

Šůra vybíral vstupné korunu jen tehdy, když byl v mrzuté náladě. Lidí, kteří se topili, měl plné zuby. Nesnášel neplavce, kteří lezli na hloubku, a tím riskovali. Podle Lídy „zachráněný dostal nakonec od Šůry často výprask“. Šprýmaři o Šůrovi tvrdili, že se sám koupe ve Vltavě jen jednou za sezonu, než se dá do bourání plovárny, a to že je „přírodní úkaz věštící neodkladný konec léta“.

Vančurovi plovárnu navštěvovali často. Líbila se jim i paní Kateřina Šůrová, kulatá porodní babička, která se s mužem neustále škorpila.

Mladí manželé spolu byli šťastní. Podnikali výlety a samozřejmě léčili. Auto neměli, Vančura navštěvoval leckdy pacienty na kole, na rozdíl od paní Ludmily, která si podle vlastních slov vedla na kole „jako vozembouch“.

Jako lékař Vančura pracoval poctivě. Ludmila Vančurová vzpomínala, jak je na Zbraslavi ve 20. letech navštívil pár středních let. Žena měla spodní čelist úplně nakřivo a bolestně mrkala. Muž tvrdil, že se „jaksi trochu nedohodli a hlava se jí nějak zakroutila“.

Vladislav pacientku prohlédl a poté prohlásil, že v takovémhle zapeklitém případě je často nejlepší rázné řešení – dát pořádnou facku z druhé strany. Nebohý občan se nato rozplakal a pravil: „To byste musel, pane doktore, sám, já to dokážu jen ve vzteku!“

Naštěstí Vančura zcela „po doktorsku“ čelist napravil, za což se mu dostalo díků v podobě zdvořilého výroku pacientky: „Dobrýtro, milostpane, já prve ani nepozdravila!“

Své lékařské zkušenosti zúročil Vančura i ve svém skvělém díle, například v povídce Chirurgie v Luku královny Dorotky.

Lékař a spisovatel měl na celoživotní partnerku štěstí, s Ludmilou žil harmonicky a velmi se milovali. Ona sama popsala jejich společný život ve vzpomínkové knize Dvacet šest krásných let.

Na Zbraslavi navštěvovali manžele přátelé – například Jaroslav Seifert. Vladislav vedle vlastního „doktorování“ pracoval i jako lékař okresní nemocenské pokladny. Soukromí, platící pacienti mu často dávali dárky – goblén, pero, porcelánové misky. Časem se Vančurovi přestěhovali do většího bytu.

Nakonec zakotvili v roce 1924 ve vlastním domě, který jim projektoval architekt Jaromír Krejcar, jeden z manželů Mileny Jesenské. To už měli i auto.

Vladislav Vančura nepůsobil jen jako lékař. V roce 1920 se stal spoluzakladatelem Devětsilu. Z toho později vystoupil. V Devětsilu získal nové přátele – Karla Teigeho, Vítězslava Nezvala a mnohé další. O rok později vstoupil do Komunistické strany Československa.

Nezůstal v ní dlouho. V roce 1929 podepsal se šesti dalšími umělci Manifest sedmi, kdy kritizoval nové Gottwaldovo vedení – to tehdy přistoupilo pod tlakem Komunistické internacionály k teorii třída proti třídě, tedy vyhlásilo radikální postupy v praktické politice. Poté Vančuru komunisté vyloučili.

Nadále se, jako ostatně celý život, věnoval levicovému uměleckému proudu, publikoval v mnoha časopisech – v Červnu, Kmeni, Hostu.

Psal divadelní kritiky, v Národním osvobození nahradil Jindřicha Vodáka, který odešel do jiného listu. Miloval film a věnoval se i režii. Natočil se Svatoplukem Innemannem v roce 1932 studentské drama Před maturitou. O rok později Na sluneční straně, v roce 1934 využil i neherce ve filmu Marijka nevěrnice.

Nejslavnějších filmů, které vznikly na základě jeho románů, se ovšem nedožil – Vláčilovy Markety Lazarové (1967) a Menzelova Rozmarného léta (1967).

Kvůli svým aktivitám Vančura po čase opustil ordinaci a začal se věnovat literatuře. A také rád cestoval. Jeho žena ve své práci pokračovala. Spisovatel Jaromír John na Vančurovu ženu vzpomínal: „Ve zbraslavském domě Vladislava Vančury zazněl telefon. Slyšíme paní Lídu, kterak hovoří: A má to dítě teplotu?“

„Za malou chvíli zarachotí závěs garáže. Pak slyšíme s Vladislavem motor, a že po příkrém svahu prudce zasvištělo auto. Vladislav případ komentoval: Slyšíš? Lída jede k nemocnému děcku. A tak jezdí ve dne v noci! Bez oddechu! To se jmenuje práce! A co my dva? Kouříme, povalujeme se po pohovkách a trousíme své rozumy.“

V té době už měli Vančurovi dceru Alenu. Lída, ač nerada, léčila i svého muže. Trpěl angínami a jednou se mu utvořily abscesy (chorobné dutiny vzniklé zánětem a vyplněné hnisem). Manželka mu je sama musela otevřít. Po zákroku si Lída „musela honem lehnout na zem, protože jsem cítila, že jinak omdlím“.

Také manželovi vytýkala, že příliš kouří. Samozřejmě kouřil dál. Léčila i malou Alenku, která často postonávala. Svou práci by nemohla zastat, kdyby neměla hospodyni Růženu. Vančura psal a psal. Občas se ženou navštěvovali kavárnu Metro v Praze a vinárnu U Šupů. Vančura se stal čelným představitelem levicové fronty, psal dramata a režíroval. A také se účastnil slavných pátků u Karla Čapka.

„Čapek nad svými hosty starostoval. Hlídal každému jeho oblíbený koutek i dietu, zajímal se o jejich práci a nesnáze. Skoro dozíral na pravidelnou docházku a omlouval, jak z katedry, nepřítomné,“ tak charakterizoval Čapkovy pátky František Langer. Vladislav Vančura byl jejich pravidelným hostem a svědčil v Čapkův prospěch i v roce 1926 po takzvané Silvestrovské aféře.

Tehdy nechal Čapek na Silvestra známými herci karikovat tři politiky: Karla Kramáře, Antonína Švehlu a Jana Šrámka. V pátkárně, jak se říkalo pokoji, v němž se přátelé scházeli, se debatovalo, hosté popíjeli borovičku a slivovičku, jedli chlebíčky. Ženy na pátky nesměly. Elegantní, štíhlý Vančura byl skvělý debatér. Ludmila byla na jeho literární úspěch hrdá, stejně jako dcera Alena.

Šťastný manželský svazek ukončil až květen 1942.

„V noci slyším hulákání. Jak jsem otevřela, vrazili dovnitř dva chlapi. Kde je váš muž? Seděl na lůžku. Beze slova jsme se na sebe podívali,“ líčila Ludmila Vančurová zatčení svého manžela. Bylo to 12. května 1942. Počítal s tím a věděl proč.

Stanul v letech 1941–1942 v čele Národního revolučního výboru inteligence. Připravoval mimo jiné i znárodnění Barrandova. Legálně přednášel, stal se členem Sboru filmových lektorů. V roce 1940 jej sám Goebbels pozval do Německa. Vančura nepřijal. Stejně tak odmítl německý návrh, aby sepsal scénář pro film o Bedřichu Smetanovi. Ilegálně psal pro Rudé právo.

Na konci roku 1941 cítil, že se blíží konec. Ještě stačil projektovat socialistickou encyklopedii spolu s Ladislavem Štollem.

Jeho tušení se vyplnilo. Po zatčení jej 1. června 1942 zastřelili. Před půlnocí toho dne ve zbraslavském domě zazvonil telefon. Zvedla jej hospodyně. Poté se koktavě a vyděšeně obrátila na svou paní: „Pana doktora zastřelili.“ Zdrcená Ludmila hrůznou zvěst komentovala: „To byl konec. Konec našich dvaceti šesti krásných let.“ Vančurův život skončil v 18 hodin 45 minut v Kobylisích.