Přezdívali mu pan Živnobanka. Prvorepublikový bankéř Jaroslav Preiss byl obdivovaný i nenáviděný

Za první republiky jej jedni – z liberálněpravicových kruhů – nazývali kapitánem československého průmyslu, pro druhé z levicových seskupení představoval „žraloka od Prašné brány“, kde sídlila Živnobanka. Ani T. G. M., který se s ním často stýkal, mu nedůvěřoval. Leckdy jej vnímal jako protivníka, zejména politického.

Sám Preiss se o svých postojích vyjádřil v dopise Masarykovu kancléři Přemyslu Šámalovi v září roku 1926: „Moje hospodářské poslání mne odvedlo od politiky a víš, že jsem na veškeré své funkce ve straně i mimo stranu rezignoval. To proto, poněvadž jsem došel k přesvědčení, že hospodářská působnost a speciálně v ústavu tak důležitém, jako jest ústav, v jehož čele stojím, nemůže snésti jednostranné působení politické v některé straně.“

Neodpovídalo to skutečnosti – k politice měl Preiss blízko už od mládí jako chudý, ambiciózní student.

Jaroslav Preiss se narodil 8. prosince 1870 v Přešticích na Domažlicku, v městečku, které se pyšnilo dvěma slavnými rodáky – skladatelem Jakubem Janem Rybou a mecenášem Josefem Hlávkou. Otec, nemajetný advokátní koncipient, mohl těžko předpokládat, že jednou bude jeho syn vydělávat až 18 000 korun denně. Sám Preiss o dětství nikdy nemluvil.

Po přestěhování do Domažlic odešel na gymnázium, kde na přelomu 80. a 90. let 19. století studovali budoucí spisovatel Jindřich Šimon Baar, filozof Emanuel Rádl a známý lékař Josef Pelnář. S Baarem si Preiss dopisoval celý život.

Lehce zakulacený gymnazista Jaroslav už tehdy začal publikovat ve školním časopise Lípa. Jeho pojednání byla romantická. Například v příběhu Vesnický poeta vzplane chudý mladík láskou k rychtářově dceři, rychtář jej za to vyžene ze vsi a poškozený chlapec si vybuduje v lese jakési podivné obydlí, v němž vyrovnaně chřadne a nakonec umře. Nad jeho rakví se přizná rychtářka, že je mladíkovou matkou, a poté umírá ona i dcera. Zůstane rychtář, kterému se alespoň podařilo zabránit incestu.

Takové psaní mělo pramálo společného s Preissovou pozdější činností. Na podzim roku 1889 se ani ne devatenáctiletý Preiss odebral do Prahy na právnická studia. Národohospodářství, v němž se tehdy juristé důkladně vzdělávali, se stalo jeho osudem. Své vědomosti si ještě doplnil v Lipsku, Heidelbergu a Paříži.

Na počátku 90. let 19. století se Preiss sblížil s hnutím takzvané Omladiny a vyšetřovaly ho rakouské úřady. Individualistický, chytrý a velmi ambiciózní Preiss, rozhodnutý „zbavit se skromných poměrů“, nebyl žádným jakobínem a fanatickým revolucionářem. A tak v době, kdy policie v únoru roku 1894 poslala do vězení několik desítek omladinářů, utekl do Solnice v Orlických horách a tam se připravoval na rigorózum. Titulu JUDr. si vážil.

Chvíli koketoval se socialismem, ale v únoru 1896 prohlásil: „My pokládáme sociální demokracii za svého základního nepřítele, kolektivismus je s námi v úplném rozporu.“

Neobyčejně jej přitahovala novinařina – proto usiloval v roce 1900 o místo hospodářského redaktora v Národních listech. Dostal je a právě tam se seznámil s českými průmyslníky, zejména z oblasti textilu.

Preiss psal velice fundované národohospodářské články a v roce 1902 se stal tajemníkem Severočeských průmyslů textilních. Snažil se, aby se české podniky vyrovnaly německým a získaly podnikatelskou dravost.

V té době se začal sbližovat se Živnobankou. V roce 1907 se stal šéfem hypotekárního, později průmyslového oddělení Živnobanky. Pozdější ředitel téže banky Antonín Tille o něm napsal: „I v neodvislosti byla jeho síla, vědělo se o něm, že má kdykoliv možnost vrátit se ke svému povolání žurnalistickému.“

Ke vstupu do banky mu pomohl politik Karel Kramář a v roce 1911 se stal náměstkem vrchního ředitele – druhým mužem ústavu.

Politicky se sblížil s Kramářovými mladočechy a stal se poslancem zemského sněmu. Významné postavení Živnobanky stvrzovala i její nákladná budova Na Poříčí a Preiss si toho byl vědom.

Na začátku Velké války měly všechny české banky dohromady kapitál 260 milionů korun, z toho Živnobance patřilo 80 milionů. V roce 1918 tvořil její kapitál 30 procent akciového kapitálu všech českých bank.

Pro Preisse znamenala válka zlom. Z finančníků se nejvíc podílel na bojkotu rakouských válečných půjček.

Vedle toho se zapojil do domácího odboje, získával ekonomické a finanční zprávy, financoval odbojovou činnost a vedl odbojové ústředí v Živnobance. I proto na něj upřela pozornost policie. Obžalovali ho z velezrady a v roce 1916 zatkli s Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem.

Šlo o hodně. Proces mohl skončit, jako se stalo u Kramáře a Rašína, rozsudkem trestu smrti. Teprve teď se mělo rozhodnout, zda bude Preiss „pánem, nebo skončí na šibenici“. A to už se staral o rodinu. Vzal si v červnu Olgu Dostalovou ze slavné herecké rodiny a měl s ní tři dcery – Olgu, Věru a Jarmilu.

Preisse uvěznili ve Věži smrti na vídeňské Hernalser Gürtel. Nebylo to tak úděsné – nechával si donášet zvláštní jídlo, a strážným dokonce koupil slaměné papuče, aby po chodbách nedupali.

Amnestie císaře Karla z července roku 1917 vše vyřešila. Preisse propustili a už 3. října 1917 se stal vrchním ředitelem Živnobanky a začal se podílet na vypracování koncepce fungování ekonomiky v budoucím státě (amnestie dostala z vězení i zmíněné Kramáře a Rašína – pozn. red.).

Preiss se scházel s ostatními národohospodáři u starosty Československé obce sokolské dr. Josefa Scheinera, jehož syny si později vzaly dvě Preissovy dcery. A právě pod Preissovým vedením se po roce 1918 Živnobanka vypracovala v nejdůležitější kapitálové centrum Československa.

V té době se Preiss velmi sblížil s politikem Aloisem Rašínem. Ferdinand Peroutka o tom napsal: „Je bezesporu, že Rašín spatřoval v dr. Preissovi největší autoritu na poli finančním, jakou stát má. Je tak i vysvětlitelné, že mu pomáhal.“

Živnobanka si postupně podřídila stěžejní průmyslové a obchodní podniky (například Poldinu huť) a její postavení umožnilo Preissovi zasahovat do politiky i dění v republice. S Rašínem zastával pozici stoupence pevné měny a díky tomu se ČSR stala ostrůvkem měnového pořádku.

Preiss také prosazoval nostrifikaci – přenesení centrál největších podniků a společností z Vídně a Budapešti do republiky. O „počeštění“ požádala Škodovka, Rustonka, Ringhoffer a další. Preiss budoval svůj ústav jako zcela český a v jeho správní radě zasedali pouze Češi. Byl přísný šéf, trval na ukázněnosti a postihoval finanční neschopnost a nedbalost. V roce 1921 tvrdě zlomil stávku svých zaměstnanců.

Preiss patřil k „lidem politickým“ – podporoval Masaryka a Hrad. Večeřel s prezidentem, sháněl pro něj informace a organizoval schůzky. Později vznikly nesmyslné teze, že jeho banka dotovala Masaryka penězi a získávala jej pozvánkami na Preissovy vepřové hody a hony.

Podle historika Antonína Klimka (Boj o Hrad, Panevropa 1996): „Hradní bankou byla spíš Legiobanka než Živnobanka. Preiss sice patřil do úzkého kruhu osob majících četné i neformální styky s hlavou státu a snažil se urovnávat vztahy mezi Hradem a Kramářovou národní demokracií, avšak od sklonku 20. let byl u Masaryka, kterému bylo namluveno, že se chce stát prezidentem, osoba podezřelá.“

Skutečností zůstává, že na Preisse chodili „žalovat“ mnozí a Masaryk jej podezíral, že hledí pouze na zájmy banky. V roce 1930 si v zápiscích u jeho jména napsal: „Nevěřit.“ Přesto se Preiss snažil přesvědčit svou stranu národní demokracii (do ní se přerodili mladočeši), aby podporovala Hrad, a snažil se zmírnit dávné rivalství mezi Kramářem a Masarykem. O Kramářovi v druhé polovině 20. let valné mínění neměl. Prohlásil o něm: „Nelze s ním počítat: nepracuje, nestará se o nic, dělá chybu za chybou.“

Také k Benešovi měl výhrady – považoval jej za ekonomického diletanta. Tak či tak, jeho největší vášní se stala práce. Na druhé straně měl plat, který si sám stanovil (nedá se přesně určit kolik), a užíval si za něj.

Ve sváteční dny nikdy Preiss nepracoval. Rád cestoval, zejména do Francie, a to i v pozdním věku. V roce 1926 koupil od orlických Schwarzenbergů statek Lavičky, a i když vlastnil více objektů, právě Lavičky se staly jeho domovem. Měl sbírku obrazů a knih a také největší sbírku pornografických obrázků v republice. Rád si je prohlížel.

Patřil ke štědrým mecenášům – finančně podporoval básníka J. S. Machara, malíře Jožu Úprku a mnohé další.

Rodinné zázemí tak šťastné neměl. Manželka mu zemřela už v květnu roku 1921. Prohlásil o ní: „Byla mi nejlepším přítelem.“

A s dcerami byly potíže – neustále žebraly o peníze. Preiss například v roce 1932 zaplatil Olze apanáž až 163 000 korun. Vzápětí chtěl její manžel Josef Scheiner další peníze. Preiss mu odepsal: „Je-li mi něco nepříjemné, pak jest to ustavičné stěžování a kverulantství. Prošel jsem také životem a probojovával jsem se v něm bez jakýchkoli podpor.“

Nejhůř dopadl s hysterickou nejmladší dcerou Jarmilou, proslavenou svým nezřízeným životem. Vzala si cukrovarnického podnikatele Joea Hartmanna a v roce 1934 musela být dokonce zbavena svéprávnosti a odvezena na Veleslavín – do blázince.

Štěstí bankéře ale neminulo: Preiss se znovu oženil s o patnáct let mladší Jarmilou Dimmerovou.

Vytvořila mu dokonalé zázemí. Potřeboval to. Třicátá léta pro něj probíhala klopotně. Zejména jeho vztah k Němcům se ukázal jako problematický. Na bankéře doléhalo stáří a ztrácel politickou soudnost.

K veliké nelibosti T. G. Masaryka se Preiss vrátil v roce 1934 z Německa a našel jistá slova pro uznání hitlerovců. Oceňoval německou ekonomiku a ucházelo mu politické pozadí. Preiss dokonce uvěřil v roce 1936 slibům německého ministra Hjalmara Schachta, že za loajálnost ušetří české bankovnictví.

Všechno proběhlo jinak. Preiss sice odešel v červnu roku 1938 do výslužby, ale předsedou banky zůstal až do roku 1942. A začaly se dít věci. Po mnichovské katastrofě naivní Preiss s Rudolfem Beranem jednali s Němci. Tehdy se dokonce uvažovalo o jeho prezidentství. Nakonec zvítězil Emil Hácha.

Na druhé straně pomáhal finančně svým židovským zaměstnancům. V prosinci roku 1942 se odstěhoval do Laviček.

Bylo mu dvaasedmdesát, měl poruchu srdce a otoky nohou. V noci z 30. na 31. května 1945 jej právě tam zatkli. U výslechů se prý zhroutil a pletl si jména. V listopadu jej převezli do nemocnice, v lednu roku 1946 jej zatkli znovu. Nakonec jej pro špatný zdravotní stav propustili. Zemřel 29. dubna 1946 ve svém smíchovském bytě zklamaný a nepochopený. Dnes ho připomíná deska v Přešticích z prosince roku 1995.