Slavné dny kavárny Montmartre: Haškovi vstup přísně zakázán!

Kavárnu Montmartre najdete přímo v srdci Prahy v Řetězové ulici, v domě zvaném U třech divých. Je to příhodné jméno, akorát že těch „divých“ mužů – a žen – se tu veselilo daleko víc.

Tvůrčí fantazie nespoutané pražské bohémy tam vytvořila zcela specifické místo proslulé divokou zábavou a opileckými eskapádami. Tančilo se tam první tango v Čechách, básníci s horečnatýma očima veršovali v alkoholickém opojení přímo u stolu a sám pan kavárník celebroval černé mše, jimž ministrovaly dívky v průsvitných košilkách…

Ke štamgastům patřili spisovatel Jaroslav Hašek a novinář Egon Ervín Kisch, ale také tanečnice volných mravů Ema Czadská přezdívaná pro obávanou vyřídilku a časté konflikty s policií Emča Revoluce.

„Oslavit Montmartre, pražskou bohému, by mohlo jen obrovité dílo, proti němuž by byly Strindbergův Červený pokoj největším limonádovým kýčem,“ přeháněl „zuřivý reportér“ Kisch, vzpomínaje na bujaré časy, jež zachytil v knize Pražská dobrodružství.

Bouřlivé dějiny domu předznamenala podivuhodná historka už z roku 1791. Zachytila ji Alena Ježková v knize 77 pražských legend.

Pod vedením impresária prý odněkud z Anglie vystupovali tehdy v sále v přízemí tři zaručeně praví lidožrouti. Byla to vzrušující show: svalnatí rudokožci s tetovanými obličeji, odění pouze ve skromných kožených sukénkách a pestrých čelenkách z peří, obětovali v úvodu představení u totemu černého kohouta. Poté křepčili a vyluzovali nesrozumitelné skřeky, až nakonec přímo před užaslými diváky roztrhali živého holuba a snědli jeho syrové maso…

O exotické podívané si vyprávěla celá Praha a impresáriova pokladnice útěšně těžkla. Až jednou přivedl obchod do Prahy sedláka z jižních Čech. Neodolal a navštívil proslulé představení. Pozorně ho sledoval, cosi na těch divoších však pořád jaksi nehrálo. Až se mu náhle v hlavě rozsvítilo. „Franto, Lojzo, Vincku! Kde se tady berete?“ rozlehl se sálem jeho výkřik.

Divoši na chvilku překvapením škobrtli, pak ale tancovali dál jakoby nic. Jenže šelma sedlák se napálit nenechal. „Lidičky, já tyhle divochy znám léta, jsou to přestrojení pacholci od nás ze dvora od Vodňan!“ hulákal na celý sál…

Kouzlo představení bylo rázem zlomeno. Skončilo předčasně – a do rána se po impresáriovi a jeho lidožroutech slehla země. Právě včas. O podvodníky se začal zajímat i pražský magistrát, to už ale byli dávno v prachu i s penězi. Zbyla po nich jen posměšná přezdívka U tří divých, která ale paradoxně přidala domu na atraktivitě. A tak se zakrátko postavy tří „divochů“ objevily i na omítce v průčelí.

Na počátku 20. století začal majitel domu U třech divých provozovat v přízemí putyku a dupárnu Olympie. „Staré oprýskané zdi a začouzený strop nebyly zrovna nejhorší věci, jichž jsem si hned napoprvé povšimnul… Leč v přední, špatně osvětlené místnosti točilo několik nočních krasavic se svými galány vršováky a šlapáky a já se počal koneckonců i baviti,“ popsal dojem z první návštěvy zpěvák a kabaretiér Josef Waltner v knize Hrst vzpomínek.

Chodil do Olympie stále častěji, až si nakonec v roce 1911 pronajal prostor sám. Zřídil zde noční podnik, který nazval po vzoru slavné pařížské čtvrti umělců Montmartre. Taneční sál přezdívaný Peklo mu vymaloval scénograf Národního divadla Vratislav Hugo Brunner cyklem alegorických postav představujících sedmero hlavních hříchů člověka. Na stěnách visely parodie na kubistické obrazy, které pan majitel rád přijímal místo placení.

Díky přátelům ze šantánu měl brzy plno. Scházel se tam celý pražský noční svět. Pestrou společnost tvořili bohémové, literáti, právníci a lékaři, ale také pozdní návštěvníci z plesů. Pod klenbami sálu rezonovala čeština, němčina i jidiš a nebylo nic zvláštního, když s holkou nevalné pověsti tancoval advokát ve fraku a cylindru.

Domovskou základnu mívali v Montmartru Jaroslav Hašek a jeho věrní kumpáni z mokré čtvrti: básník Gustav Opočenský, novinář Matěj Kuděj a žižkovský bohém Franta Sauer. Lokálu kraloval Egon Ervín Kisch, který bavil hosty anekdotami. Emča Revoluce k ránu zpívala Marseillaisu a klavírista Josef Trumm hrál za čtyřicet piv – dokud je nevypil.

Podnik pravidelně navštěvovali spisovatelé František Langer, Eduard Bass a Franz Kafka i básníci Karel Toman a František Gellner. Na skleničku se stavovali umělci z Národního divadla, třeba režisér Artur Longen s manželkou herečkou Xenou Longenovou. Čas od času zašel dokonce Vlasta Burian.

Vrchním číšníkem tu býval jistý František Jirák, jenž navštěvoval dramatickou školu, čímž si od Egona Ervína Kische vysloužil přezdívku Hamlet. Jak reportér vzpomínal, na parketu Pekla se poprvé v Praze tančilo tango, two step či boston… Předváděl je sám pan kavárník Waltner, případně jeho „červenonosý elegantní vrchní Hamlet“ a samozřejmě „slečna Revoluce“.

Kromě moderny se ovšem provozovaly i tance, které měly původ spíš ve smíchovském podsvětí než v daleké Americe. Třeba originální „medvědí“, jenž vymyslel Hugo Brunner, aby měl záminku vinout se k luzným tanečnicím. Pověstné byly též Kischovy taneční kreace vopičák, šlapák Maniny, tanec paralytiků, případně holešovický apač, nejčastěji provozovaný právě s Emčou Revolucí.

K rozverné atmosféře přispívaly i další půvabné slečny: Francka, Žofie, Růženka, Olinka…

„Nesmím podat jejich osobní popis, nesmím je uvést plným jménem, jímž je kdysi volali od stolu ke stolu. Z žabců, které utekly z domova, aby se projížděly na koni v hipodromu do jedné v noci a od jedné v noci do čtyř do rána tancovaly v Montmartru, se staly počestné dámy neboli grandes dames… Když však Gaučova kapela složila nástroje nebo tlustý Trumm položil na klavír prázdnou čtyřicátou sklenici od piva, pak nebyly vybíravé, pokud šlo o doprovod, neboť neměly příbytek,“ vzpomíná reportér Kisch.

Zábava končívala nad ránem a přispíval k ní i Josef Waltner: jeho vrcholným vystoupením byla černá mše, při níž četl misál před improvizovaným kubistickým oltářem. Ministrovaly mu půvabné dívky v košilkách, které skrývaly jen velmi málo… „Těžko rozlišit, co bylo opravdové gesto moderního umění a co jen zábava, parafráze či travestie,“ podotýká básník a přítel současné kavárny Montmartre Josef Kroutvor.

Pro Jaroslava Haška býval Montmartre poslední štací. Pronesl tam řadu plamenných projevů, kterými si v neklidné době před první světovou válkou koledoval o průšvih – třeba o výcviku policejních špiclů –, načež si znaven ustlal na pohovce v koutě a tvrdě usnul.

Pan vrchní Hamlet mu mnohé odpouštěl, dokonce ho nechával pít na sekeru. Pak ale padla kosa na kámen a divoký literát si vysloužil doživotní zákaz vstupu. Jak k tomu došlo, popsal sám Hašek v povídce nazvané příhodně Má tragédie montmartská. Takhle nějak to bylo…

„Nebuďte ho, on je pes,“ marně varoval přítel Opočenský, když Hašek zase jednou upadl do opileckého spánku přímo v sále. „Nevím, co tenkrát vlastně přimělo přítele Waltnera, že šel mne budit se svým celým štábem,“ stěžoval si spisovatel. Tož se v rozespalosti chopil židle, a… „Zpovídám se vám, Waltnere, a vám, pane Hamlete, který jste na místě Waltnerově, že jsem vám tenkrát chtěl podrazit nohy a demolovat Montmartre,“ přiznal spisovatel.

Následoval rychlý vyhazov na čerstvý vzduch. „A pamatuji si, že když zvolal jsem do dveří Montmartru ‚Mohu zas přijít?‘, jak ozvalo se rázné ‚Nikdy!‘. A dvéře Montmartru se nade mnou zavřely. Připadal jsem si jako květina, kterou už snad nikdo nezalije, a šel jsem do kostela u dominikánů pomodlit se za ty, kteří mne šli budit. A tam jsem, nežli jsem mohl věnovat jim vroucí modlitbu, usnul v lavici,“ dokončil chmurnou vzpomínku Hašek.

Od té doby se potloukal kolem Montmartru coby zoufalý psanec, marně žebraje o povolení ke vstupu. Dovnitř se dostal už jen v přestrojení: „Příteli Waltneře, ten Španěl s černým plnovousem, který jen lámaně mluvil německy, to jsem byl já. A poněvadž tenkrát jednou nezaplatil, vyhodili jste ho též. A to jest ta má tragédie montmartská,“ shrnul lítostivě ve své povídce.

Pak přišla první světová válka. Hravost zahynula v zákopech a po válce bylo třeba budovat důstojnou masarykovskou republiku. Generace, která ještě před pár lety trávila dlouhé noci v družných pitkách, zvážněla.

„Přes válku zestárla a zapomněla se pro jiné starosti smát. Usadila se ve školách, redakcích, kancelářích a až na čestné výjimky zesošatěla a zevšedněla,“ konstatuje Gustav Roger Opočenský v knize Čtvrt století s Jaroslavem Haškem.

Z bouřliváků a bonvivánů byli náhle úctyhodní literáti a docenti výtvarné akademie. „Chlapci… po převratu povýšili, stali se sekčními šéfy, profesory, vysokými úředníky, tři dokonce skutečnými ministry,“ posteskl si reportér Kisch v knize Pražská dobrodružství.

Veselá děvčata z tančírny šťastně zakotvila v měšťanském manželském přístavu, jen Emča Revoluce se dál věnovala vykřičenému řemeslu. Kavárník Waltner se vrátil k profesi kabaretiéra a Montmartre upadl na dlouhá léta v zapomnění.

Za první republiky byl ze Tří divých obyčejný bytový dům se zdevastovaným, zavřeným přízemím. Po druhé světové válce tam míval sklad papírenský velkoobchod Ospap. Až po revoluci získala dům do správy městská část Praha 1, zrekonstruovala ho a tři spodní podlaží – suterén, přízemí a 1. patro – nabídla k pronájmu.

Konkurz tehdy vyhrála galeristka Iva Nesvadbová, která v domě už třiadvacátý rok provozuje kavárnu Montmartre. Láskyplně jí přezdívá – stejně jako předválečná bohéma – Montík. Nábytek pořídila podle fotografií z doby, kdy kavárnu provozoval Josef Waltner.

„Mám ráda staré věci, které bohužel mizí. A tak jsem se rozhodla zachovat tu ducha doby, udělat něco jako repliku. Chodila jsem tenkrát po vetešnictvích a sháněla vhodné kousky,“ vypráví.

„Montmartre má svou historii, nechtěla jsem z něj udělat podnik pro zahraniční turisty. Je to útočiště pro Pražáky. Stejně jako za Haška sem chodí intelektuálové a štamgasti: architekti, divadelníci a grafici, také vysokoškoláci z nedaleké DAMU. Ale divoké pitky se tu už nekonají – tehdy otvírali večer a zavírali ráno, kdežto my máme zavíračku v deset, což je škoda,“ dodává.

Z divoké noční tančírny se stala poklidná kavárna. Když do ní vejdete, máte pocit, že jste se ocitli v maličko omšelé, ale pohodlné starodávné domácnosti. Ošoupaná kožená křesla a čalouněné pohovky, zaprášené stylové lampy stíněné pergamenem, věšák z krouceného dřeva, dobové fotografie povědomých tváří…

Za masivním barpultem se nalévá od dob císaře pána blahé paměti. Bujaré staré časy, které tehdy panovaly, se sice do Montmartru už nevrátí, nicméně posedět a porozjímat nad plynutím staletí tam můžeme velmi příjemně.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Café Montmartre