„Z nezjištěné příčiny spadl dělník Pazdera do lisu.“ Černá kronika před 100 lety

Blíží se konec roku 1923 a na titulních stranách československých listů převládají události, které hýbaly tehdejším světem. Národní listy stejně jako většina ostatních sledují pátrání po vzducholodi Dixmude, která se zřítila do Středozemního moře, a třeba České slovo, ústřední orgán Československé strany socialistické, pod titulkem „Německý živel v republice na ústupu“ tvrdí, že Němců v pohraničí ubývá ve prospěch Čechů.

Informuje také o úvahách českých pivovarů zdražit produkci, což je věc, o níž se za uplynulých sto let psalo snad každý rok. List zmiňuje plenární schůzi sládků chebského okresu, která se konala v Rybářích, a mimo jiné uvádí: „Dále bylo usneseno, aby se u příležitosti letošní silvestrovské zábavy nedávalo již pivo zdarma, jak tomu bylo v dřívějších letech.“

Právě oslavy příchodu Nového roku, ale také ozvěny vánočních svátků převládají na stránkách černé kroniky, která byla bohatá na nejrůznější události každodenního života. Pochopitelně především na ty neobvyklé - drobné přestupky i zločiny, nehody a úrazy, sousedské spory i handrkování v soudních síních. Lidé si o tom četli rádi, což se ostatně do dnešních dnů nezměnilo.

„Ztracený skvost za 2 000 000 Kč“ láká tučným titulkem jedna ze zpráv v Českém slově ze soboty 29. 12. 1923. Na zámku Jindřicha Schaumburga v Hořovicích se ztratil šperk, který měl hodnotu dvou milionů korun. Případ je podle autora článku již patrně vyřešen.

„Podezření padlo na propuštěnou komornou, jež byla také zatčena a držena ve vazbě. Četnictvo hořovické zahájilo ihned usilovné pátrání a nyní se zjistilo, že skvost tento zapomněla žena Jindřicha Schaumburga ve Vídni. Komorná, 55letá slečna, musila zapomětlivostí velkostatkářky stráviti pět dní ve vazbě, tedy i celé svátky vánoční, a jsme zvědavi, jaké zadostiučinění a odškodnění se jí dostane za bezdůvodné nařčení a utrpení ve vazbě.“

Vánoce před sto lety určitě nebyly časem klidu a míru pro zločince, jak dokládají další články v Českém slově, opět se týkající šperků a jiných cenností. „Neznámý pachatel odcizil z otevřeného pokoje Hynku Kracíkovi, uzenáři v Kladně, na stole ležící granátový náhrdelník z českých granátů a zlaté dámské hodinky remontérky dvouplášťové šestihranné v ceně 1500 Kč. Před koupí těchto skvostů se varuje.“

Jiný výtečník řádil na dnes již zaniklém nádraží Praha-Těšnov, tehdy Denisově. „Karolina Čurdová z Přívor vystoupila v poledne z vlaku, a když chtěla vstoupiti do motorového vozu, ukradl jí nějaký mladík kabelku se 350 Kč. Čurdová poznala v albu zločinců jako zloděje 25letého zámečníka Františka Mašla z Wilsonova nádraží, který byl proto zatčen. Také při konfrontaci byl Mašl okradenou se vší určitostí poznán. Kapsář bude dodán k trestnímu soudu.“

Dlouhý odstavec je věnován dosud nevypátraným lapkům, třeba tomu, který přepadl 15letou Marii Jiráčkovou: „Když šla 21. prosince v podvečer pro mléko, byla u kovárny v Hodkovičkách přepadena asi 35letým mužem, který jí prohledával kapsy. Na pokřik přepadené však uprchl. Byl prostředně silný a měl dlouhý černý zimník.“

Mezi vážné události se přimíchávaly i malichernosti, jak dokládá titulek „Zraněn při sklouznutí“ v Českém slově z 2. ledna 1924. „Ve Školské ulici včera odpoledne sklouzl 22letý dělník Václav Urban z Máslovic, a poněvadž si po pádu naříkal na velké bolesti v levé kyčli, byl automobilem záchranné stanice převezen do všeobecné nemocnice. Byl tam ponechán v ošetřování.“

Nacházíme se na přelomu roku, takže o lecjaké drobné nehody nebyla nouze. „Včera bylo v Brně mnoho úrazů na kluzištích, při sáňkování a lyžování, ale všechny byly lehké,“ oznamuje brněnské vydání Lidových novin v poslední den roku 1923.

„Těžší úraz utrpěl pouze Jar. Pospíšil, 40letý obchodník, který se díval odpoledne v Černých polích na sáňkující děti. Jedny sáňky ho srazily a přitom utrpěl složitou zlomeninu levé nohy. Byl záchrannou stanicí dopraven do zemské nemocnice.“

Národní listy na Nový rok hodnotí, že silvestr v Praze proběhl klidně. „U Můstku, kde jindy již před 12. hodinou kol někdejších hodin shromažďovaly se zástupy obecenstva, bylo letos ještě o půl 1. téměř poloprázdno. Pokud bylo nám možno zjistiti, zůstaly půlnoční scény na pražských ulicích hluboce za bývalými, čímž byl sotva vinen jen mráz a rozježděný sníh, v němž dosti krutě záblo,“ uvažují autoři příspěvku. Lidové noviny dodávají, že „pouze v hostinci U Libuše v Břevnově vznikla o půl 5. hodině z neznámé příčiny rvačka mezi hosty, mezi nimiž bylo osm Rusů“.

Rvačka se podle stejného listu odehrála i na Nový rok odpoledne a popis je tak živý, jako by jim u toho redaktor asistoval: „Na dvoře č. 338 v Praze pohádal se včera odpoledne dělník Josef Pech s dělníkem Janem Procházkou. Pech bodl Procházku v hádce nožem do levé strany prsou a způsobil mu velkou řeznou ránu. Procházka omdlel. Vtom vběhl někdo do dvora a počal bodat Pecha. Zasadil mu dvě rány do zad. Pech vypotácel se ze dvora na ulici, kde rovněž omdlel. K oběma byla ihned zavolána záchranná stanice. Vyšetřuje se, proč se pohádali a kdo Pecha zranil.“

Tehdejší redaktoři museli být nejen hodně v terénu, ale také mít dobré vztahy s policejními složkami i s nemocnicemi, protože informace o pachatelích i obětech byly nezvykle podrobné. Kdepak nějaká ochrana osobních údajů! Čtenáři se nezřídka dozvěděli nejen celá jména všech aktérů, ale i jejich věk, bydliště a povolání.

Lidové noviny z 2. ledna informují o nehodě šoféra Antonína Macháče, jemuž u Mostu Legií v Praze vběhl pod automobil 64letý major ve výslužbě František Máděr z Prahy.

Podrobně je vylíčen i následný děj: „Byl automobilem zachycen, povalen na dlažbu a zlomena mu pravá noha nad kotníkem. Šofér Vaňáč snažil se všemožně jemu vyhnouti, zajel na chodník, zlomil akát, vrazil na stojan plynového vedení a ohnul jej a nárazem poškodil vůz tak, že nemohl jeti dále.“

O útoku zvrhlého cizince na dívky píše ve stejný den České slovo a hned v úvodu nám pachatele podrobně představuje: „Vladimír Charikanovič Chinkulov, 33letý herec z Kišiněva z Besarabie, bytem Praha II., Sokolská 46, vlákal včera před 8. hod. tři děvčata do místnosti Wetebfilmu ve Vodičkově ul., kde se pokusil na nich spáchati násilí.“

Jak píše list, pachatel naštěstí neunikl pozornosti Ladislava Novotného, průvodčího vlaku z Nuslí. „Novotný vida, že v místnosti, kam děvčata byla zavedena, bylo po malé chvíli zhasnuto světlo a slyšeti křik, odebral se k atelieru, zazvonil a vyzval Chinkulova, aby děvčata okamžitě propustil.“ Herec podle článku poslechl, načež jej děvčata nechala na Václavském náměstí zatknout.

Pokud jste se před sto lety chtěli svěřit známým třeba s historkou o tom, jak jste vypadli z tramvaje, mohlo se stát, že už ji znali z novin. Splést si vás díky popisu nemohli. „V Palackého třídě na Smíchově vypadla včera po 12. hod. z jedoucího motorového vozu trati č. 6 vdova Antonie Vondráčková ze Smíchova,“ uvádí České slovo 2. ledna. „Byla odhozena přívěsným vozem, a poněvadž si naříkala na bolesti kosti v levé noze, byla dopravena na kliniku prof. Kukuly, kde zůstala v ošetřování.“

I pokus o sebevraždu vám tisk navždy zapsal do „životopisu“ Lidové noviny 3. 1. 1924: „Posluhovačka Otílie Machalíková, bydlící v Bratislavě v Jurkovičově ulici, chtěla skončiti svůj život a rozhodla se, že skočí z okna 1. patra. Úmysl svůj také včera provedla, spadla však do vysoké hromady sněhu, takže se jí nic nestalo.“

Z dnešního pohledu je zarážející, s jakou strohostí jsou podány vážné události. „Dělnici Josefě Seifrtové z Bubenče čp. 223 byla včera ráno v Mauthnerově přádelně v Bubenči utržena čisticím strojem na bavlnu pravá ruka a kromě toho levá ruka silně pohmožděna. Seifrtová byla odvezena do všeobecné nemocnice,“ psalo České slovo 2. ledna.

Když skočíme namátkově o rok a půl vpřed, nalezneme v Lidových novinách 13. srpna 1925 zprávu z podobného ranku: „V úterý večer sestavoval rolník Stodola v Holici u Olomouce parní mlátičku. Při zkoušce byl stroj uveden do chodu. Z nezjištěné dosud příčiny spadl dělník Pazdera do lisu, a nežli byl stroj zastaven, byla vytažena z lisu jen zohavená mrtvola.“

Bez emocí je ve stejném vydání popsána i rodinná tragédie: „V Horních Celibách u Galanty spolkla včera tříletá Helena Horváthová fazoli, jež jí uvízla v hrtanu. Když se dítě začalo dusit, běžela matka pro lékaře, ale ten již nemohl pomoci a dítě se zadusilo.“

Svět v době internetu by zcela jistě oblétla a šokovala událost z italského Avezzana, která v Národních listech 1. ledna 1924 dostala jen pár řádků opatřených titulkem „Bestialita trestajícího davu“: „Muž, který v kostele ukradl drahocennou vázu, byl přes odpor farářův vyvlečen davem na náměstí. Byl do krve zbičován, pak pověšen, polit benzinem a zaživa spálen.“

Pod titulkem Sebevraždy najdeme v Českém slově z druhého dne roku 1924 strohý seznam všech, kdo si na přelomu roku vzali v hlavním městě život, a to i s jejich bydlištěm. Antonie Hendrychová ze Šimáčkovy ulice v Praze 7, Kristina Klepitářová z domu čp. 136 v Praze 1 nebo třeba František Matějka s adresou v Dlouhé třídě ve stejném městském obvodě…

Alespoň že zprávy ze soudní síně byly často psány na veselou notu a připomínaly scénáře Četnických humoresek. „Dostane-li se muž do ohně dvou intrikánek, lépe by mu bylo, kdyby se oběsil a zmizel z tohoto hořkého světa jako bublina mydlinová,“ začíná svědectví od Zemského trestního soudu v Brně z prvního dne roku 1924, jak jej zaznamenaly Lidové noviny.

„Dříve to bývala tchyně a manželka, jež pražily nešťastného manžela, dnes je to manželka a její dcera, kterou ovšem měla, než se vdala. Všechněm nelze vyhověti, manželka má své požadavky, dospělá dcera rovněž. A ubohý manžel musí tančit podle dvou nápěvů, napravo i nalevo.“

Obuvník Jan H. z Brna se podle autora textu dostal na lavici obžalovaných, aniž by sám věděl jak. Manželka Antonie a její dcera Anna ho nařkly z toho, že jim polil kyselinou sírovou hedvábné šaty, sukně, deštníky a další parádu. „Již dvanáct let má Jan H. na krku kámen živoucí, již dvanáct let musí poslouchati lamentace dvojhlasné. Ženské viděly, že H. je větrná korouhvička, do které možno foukat, jak je libo, a proto foukaly, až se úzkostí potil,“ líčí redaktor. Dcera si podle svědectví od soudu stěžovala, že ji nevlastní otec políčkuje, na což autor vlastní poznámkou reaguje: „Inu, kdo by se časem nerozhněval?“

Jednoho dne už ale napětí v domácnosti podle článku dosáhlo vrcholu, což vyústilo v žalobu. Po prudší výměně názorů obuvník zamkl skříň, kde měly obě ženy šaty. Když klíč odmítl vydat, popadly sekeru a násilím skříň otevřely. Manželka prý chtěla do kostela, ovšem v šatech zničených kyselinou to nešlo. „Slečinka rozvazuje balík a předkládá soudu zpustošené spodní prádlo. A to ještě nic není, to ostatní je úplně zničeno,“ dozvídá se čtenář.

Obuvník H. namítá, že si škodu způsobily samy, aby se pomstily, ostatně šaty zas tak zničené nebyly, protože slečna v nich už opět chodí. Jako důkaz muž nabízí výpověď sousedky, před níž se žalobkyně vyslovily, že ho chtějí zničit. „I vysvědčení, jež dává policie, dokazuje, že H. nebyl by schopen zlého činu, zato však Antonii P. dává policie vysvědčení nepěkné. Prý se opíjí a je svárlivá,“ cituje redaktor a dodává, že u soudu už se žalobkyně nesmály. „Zato smál se H. a smáli se všichni lidé dobré vůle, kteří poslouchali. Senát Jana H. osvobodil.“