Benešovy dekrety ožily na Slovensku. Mají etničtí Maďaři nárok na své pozemky?

Ani premiér Viktor Orbán nemohl zůstat pozadu: ačkoliv jeho vztahy se slovenským premiérem Robertem Ficem jsou nadstandardní, oznámil, že se Maďarsko obrátí na evropský soud, aby posoudil soulad dekretů s evropským unijním právem. Reakce slovenských míst byla ostře negativní.

Také v Česku se zvedla hladina negativních emocí, jako ostatně vždycky, když někdo tzv. Benešovy dekrety kritizuje. V takovém případě se okamžitě objeví lidé, kteří poukazují na údajnou zradu sudetských Němců: argumentují, že svůj negativní postoj k československému státu dokázali už tím, že při obecních volbách v květnu a červnu 1938 masově hlasovali pro Sudetoněmeckou stranu a pak v polovině září vyvolali otevřenou vzpouru. Také že zradili republiku, protože za války sloužili v německé armádě a bojovali proti SSSR i západním Spojencům. Proto – podle mínění většiny českých občanů – jim byl zcela oprávněně konfiskován majetek a byli vyhnáni ze země.

Nechme teď stranou otázku, zda hlas odevzdaný pro Sudetoněmeckou stranu, která tehdy byla stranou legálně působící, může být v právním státě důvodem ke konfiskaci majetku. Nechme stranou i fakt, že Němci v českých zemích se automaticky stali říšskými občany a jako takoví se nemohli vyhnout službě v německé armádě.

Soustřeďme se na otázku, zda toto všechno platilo i pro etnické Maďary na Slovensku. Tam totiž málo početná a teritoriálně roztříštěná skupina tzv. karpatských Němců nikdy nepředstavovala větší problém.

Nacionálně-socialistické Německo mohlo být přitažlivé pro sudetské Němce: nebyla tam nezaměstnanost, přechodně stoupla životní úroveň a stát štědře vykupoval od rolníků zemědělské produkty.

Horthyovské Maďarsko nic podobného nabídnout nemohlo. Iredentistická Sjednocená maďarská strana neměla zdaleka takové postavení jako Sudetoněmecká strana, což se při obecních volbách na jaře 1938 jasně ukázalo.

Je pravda, že Maďaři v roce 1918 nejásali, když zjistili, že se z vládnoucího státního národa v Uhrách stanou národnostní menšinou v československém státě, a z čistě nacionálního hlediska opětovné připojení k Maďarsku po Vídeňské arbitráži 2. listopadu 1938 přivítali.

Nutno ale říci, že se od roku 1919 po celou dobu meziválečného Československa velká část maďarské komunity chovala loajálně. Řada Maďarů byla členy agrární strany, sociální demokracie i KSČ. Maďaři na rozdíl od sudetských Němců v září 1938 nevyvolali žádnou vzpouru a během mobilizace sice bez nadšení, ale přesto disciplinovaně nastoupili ke svým jednotkám.

Když bylo jižní Slovensko připojeno k Maďarsku, museli sloužit v maďarské armádě a v letech 1941-1945 bojovali na východní frontě; jenže v téže maďarské armádě sloužili i Slováci-starousedlíci, kteří na tomto území zůstali a stali se rovněž maďarskými občany.

To byl rozdíl oproti Čechům v pohraničí, protože ti do wehrmachtu povoláváni nebyli. Kromě toho proti SSSR nebojovala jen maďarská, ale i slovenská armáda.

Zásadní rozdíl po válce spočíval v tom, že Maďaři na rozdíl od Němců z republiky většinou neodešli. Proti jejich odsunu se totiž postavili západní spojenci. Předpisy týkající se konfiskace zemědělského majetku platné na Slovensku byly kromě toho odlišné od českých zemí. Benešův dekret číslo 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci zemědělského majetku na Slovensku nikdy neplatil. Předsednictvo Slovenské národní rady vydalo už 27. února 1945 vlastní nařízení, které ještě 24. srpna doplnilo. Tato legislativa s plošnou konfiskací pozemkového majetku maďarských vlastníků nepočítala: pokud byli k 1. listopadu 1938 československými občany a nijak se neprovinili, měl jim být ponechán majetek do rozlohy 50 hektarů.

Teprve následující rok byly nařízením č. 64/1946 Slovenské národní rady konfiskace rozšířeny na veškerou půdu vlastníků maďarské národnosti - 27. února 1946 byla totiž podepsána československo-maďarská dohoda o výměně obyvatelstva a chvíli se zdálo, že se podaří vystěhovat Maďary výměnou za Slováky z Maďarska.

S určitými výjimkami měl být počet přestěhovaných na obou stranách zhruba stejný. K výměně ale došlo jen v omezené míře: Slováků bylo v Maďarsku mnohem méně než Maďarů na Slovensku, a nadto maďarská půda byla úrodnější. Maďarská vláda trvala na striktní dobrovolnosti a nikoho k vystěhování nenutila. Většina bohatších rolníků neměla zájem stěhovat se do Československa, zvláště když zjistila, že nedostanou půdu na jižním Slovensku, ale v českém pohraničí. Do Maďarska nakonec odešlo jen 89 660 osob, zatímco do Československa se přistěhovalo asi 72 tisíc osob slovenského původu.

V roce 1946 nastala absurdní situace: Maďaři na jižním Slovensku bydleli v domech, které de iure včetně veškerého vybavení propadly státu, a často nadále pracovali na svých bývalých pozemcích. Slovenské úřady se snažily „maďarský problém“ vyřešit vystěhováním části Maďarů z jižního Slovenska do českého pohraničí. Maďarští rolníci zvyklí na úrodnou půdu jižního Slovenska se ale nedokázali zabydlet v hornatých oblastech, kde panovaly zcela odlišné klimatické poměry. Utíkali proto zpět na jižní Slovensko. V roce 1949 byli v rámci „akce Jih“ vystěhováni do českého pohraničí „maďarští kulaci“, ale i ti se po čase vrátili domů.

V roce 1948 nastoupily v Maďarsku i v Československu komunistické režimy a Moskva měla zájem, aby se oba státy staly spojenci. Protože už bylo jasné, že maďarské obyvatelstvo na Slovensku zůstane, bylo třeba radikálně změnit dosavadní restriktivní politiku. Zákon z 25. října 1948 vrátil Maďarům trvale žijícím na československém území plošně státní občanství – odmítnuto z důvodů státní nespolehlivosti byly jen asi tři stovky osob.

Postupně bylo maďarskému obyvatelstvu vráceno i právo na vzdělání ve vlastním jazyce a pak částečně i právo používat svůj jazyk v úředním styku. Pokud to ještě technicky šlo, byly vráceny i domy a movitý majetek. Nařízení předsednictva Sboru pověřenců z 18. listopadu 1948 vracelo občanům maďarské národnosti také půdu, pokud byla ještě v držení státu, a to do výměry 50 hektarů. To byla totiž maximální výměra, kterou mohl vlastnit československý občan podle zákona o nové pozemkové reformě z 21. března 1948.

Československo-maďarská spojenecká smlouva byla podepsána 16. dubna 1949. Následovalo jednání československé (přesněji slovenské) a maďarské delegace na Štrbském Plese, kde byla uzavřena řada dílčích dohod týkajících se vypořádání vzájemných majetkových nároků. Podle nich měla maďarská vláda odškodnit ty někdejší maďarské vlastníky, kteří odešli z Československa a zanechali tam nemovitý majetek. Jenže vše zůstalo z velké části jen na papíře.

Pokud jde o vrácení půdy, nejprve byla výměra bez právního podkladu snížena na pouhých 20 hektarů a pak od roku 1950 byly restituce úplně zastaveny. Přišla kolektivizace a celá věc se stala v praxi bezpředmětnou. Zhruba necelých 20 tisíc hektarů půdy, která měla být vrácena, zůstalo v držení státu. Odškodnění maďarská vláda vystěhovalcům vyplatila jen z malé části.

Problém se vrátil jako bumerang na jaře v roce 1991 s připravovanou restitucí zemědělského majetku. Zákon č. 229/1991 Sb. z 21. května 1991 stanovil restituční hranici k 25. únoru 1948, což ale znamenalo, že českoslovenští občané maďarské národnosti žijící na Slovensku byli z restitučních nároků vyloučeni.

Proti tomu se ve Federálním shromáždění okamžitě ozvali poslanci všech maďarských politických stran, kteří oprávněně argumentovali faktickou nerovností občanů, protože ten původní maďarský neměl na vrácení majetku nárok, zatímco jeho slovenský soused ano.

Problém se nepodařilo uspokojivě vyřešit, a to ani při novelizaci zákona, kterou Federální shromáždění schválilo 18. února 1992. Do textu se dostal pouze odkaz, že vracení půdy maďarským vlastníkům je nadále možné i podle nařízení předsednictva Sboru pověřenců z 18. listopadu 1948, které není novým zákonem dotčeno.

Novela zmocňovala Českou národní radu, aby zvláštním zákonem upravila restituci pozemkového majetku těch Němců, kterým byla půda sice konfiskována už po válce, ale kteří nebyli tehdy z Československa odsunuti a bylo jim buď ponecháno, nebo nejpozději do roku 1953 vráceno československé občanství. Takový zákon skutečně Česká národní rada přijala 15. dubna 1992. Počítalo se s tím, že podobný zákon, s přihlédnutím k odlišnému vývoji na Slovensku po roce 1945, přijme i Slovenská národní rada. S přesunutím problému do kompetence SNR opět nesouhlasili poslanci maďarských stran, protože jim bylo jasné, že zákon, který by vracel půdu Maďarům, je v Slovenské národní radě politicky neprůchodný. Nemýlili se: podobný zákon skutečně nikdy nebyl přijat.

Protože nařízení předsednictva Sboru pověřenců z 18. listopadu 1948 nebylo nikdy zrušeno, bylo celkem pochopitelné, že původní maďarští vlastníci či jejich dědici se o tuto půdu začali hlásit. Problém je v tom, že při posuzování vlastnických práv k půdě soudy a úřady stále vycházejí z předpisů platných v době, kdy ke konfiskaci došlo, tedy z nařízení z let 1945 a 1946. Tím se konfiskace potvrzují.

Nejznámějším je „případ Bosits“. Státní Lesy Slovenské republiky podaly žalobu proti Miklósovi Bositsovi pro neoprávněné používání pozemků, které uživatel považoval z titulu dědictví za vlastní. Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch státního podniku a potvrdil se zpětnou platností konfiskaci podle nařízení Slovenské národní rady z roku 1945. Bosits podal stížnost pro porušení Evropské úmluvy o lidských právech a Evropský soud ve Štrasburku rozhodl, že rozhodnutím slovenského soudu byla skutečně tato úmluva porušena.

Ačkoliv tzv. Benešovy dekrety jsou ve skutečnosti už vyhaslé právní normy, jejich platnost byla na Slovensku výslovně potvrzena; do novely slovenského trestního zákona byl dokonce hlasy vládní většiny Roberta Fica aktuálně vsunut nový paragraf, podle kterého je veřejné zpochybňování platnosti poválečných konfiskačních norem trestné a pachateli hrozí trest vězení až na šest měsíců.

Jak to ale vlastně je s možným zrušením tzv. Benešových dekretů? Veřejnost se obává, že zrušení konfiskačních dekretů by znamenalo navracení konfiskovaného majetku, což by ohrozilo majetkovou jistotu nových vlastníků. Jenže tak tomu není: k tomu by totiž musel být přijat zvláštní zákon. Je zásadní rozdíl mezi neplatností právní normy od samého počátku (ex tunc) a neplatností od nynějška (ex nunc). Zrušení konfiskačních dekretů od samého počátku skutečně není možné, ale prohlášení neplatnosti dekretů od nynějška dnes nic nebrání, protože to samo o sobě neruší zpětně konkrétní opatření provedená na základě zrušené normy.

Stačilo by tedy trochu dobré vůle: krátká právní norma, kterou by bylo výslovně stanoveno, že ode dne její působnosti se konfiskační dekrety už nepoužijí.