Ekonom: Na změnách v DPH budou lidé spíše tratit

Vláda přišla z největšími daňovými změnami za mnoho let. Schvalujete je všechny, anebo máte s některými problém?

Vláda zvolila pro konsolidaci rozpočtu během příštích dvou let poměr téměř jedna ku jedné, tedy zhruba stejné snížení výdajů jako zvýšení příjmů. Osobně bych preferoval větší upřednostnění krácení výdajů a menší nárůst příjmů, tedy daní.

Náš stát totiž během pandemie a války na Ukrajině značně nabobtnal, když výdaje vládního sektoru narostly ze 41 procent HDP v roce 2019 na téměř 45 procent v roce 2022, a měl by se tedy nyní spíše snažit opět výrazně zmenšit. Pokud ale vláda naplní svůj záměr, bude to znamenat, že z krizového období vyjde stát spíše posílen. To je historicky často pozorovaný fenomén, který mně osobně ovšem nedělá velkou radost.

Jsou tyto změny z pohledu všech společenských skupin spravedlivé?

Daňová opatření jsou evidentně koncipována tak, aby pokud možno nedopadla příliš tíživě na žádnou konkrétní skupinu obyvatel a byla naopak rozprostřena napříč celou společností. To může odrážet upřímnou snahu vlády o zachování jakési férovosti či skutečnost, že se jedná o kompromis pěti politických stran, z nichž každá hájí zájmy trochu jiné skupiny voličů.

Právě dojem férovosti poněkud kazí pouze skutečnost, že vláda vycouvala z některých opatření, která ekonomicky dávají dokonalý smysl, ovšem zřejmě narazila na příliš silný odpor lobbistických skupin, které se jim dokázaly ubránit. Konkrétně mám na mysli spotřební daň z tichého vína, které bude i nadále jako jediný alkohol dotováno daňovým poplatníkem, a státní příspěvek na stavební spoření.

Které daňové změny a úspory budou mít z hlediska veřejných financí největší dopad?

Zdaleka největší potenciál má krácení neinvestičních dotací podnikatelskému sektoru. Nejen proto, že zde vláda vyčíslila největší ambici – konkrétně téměř 55 miliard korun –, ale zároveň se jedná o krok směrem k větší efektivitě celého hospodářství. Dotace jsou z ekonomického pohledu obecně problematické a mají své opodstatnění jen ve velmi specifických případech.

Jak ovšem upozorňuje i Nejvyšší kontrolní úřad, velká část českých dotačních programů toto opodstatnění nemá a stávají se tak samoúčelnými. Podnikatelské subjekty, které se této dotační mánie účastní, pak směrují energii k naplňování podmínek a čerpání dotací namísto uspokojování potřeb svých zákazníků, což snižuje výkonnost celé ekonomiky.

O rušení zbytečných dotací jsem ovšem od politiků slyšel za uplynulé roky tolikrát, aniž by to nakonec přineslo hmatatelný výsledek, že si raději zatím nedělám přehnané naděje.

Vláda zvyšuje korporátní daň, daň z příjmů ale nezvedá. Není to chyba? I takto by mohla dostat do rozpočtu vyšší desítky miliard.

Osobně se domnívám, že patálie kolem daně z příjmů fyzických osob jednoduše odráží neochotu části vlády přiznat, že udělala chybu při zrušení superhrubé mzdy. Nyní tedy raději dělá to samé horším způsobem – tím narážím na zavedení nemocenského pojištění zaměstnanců – a v potu tváře hledá, kde jinde by ztracené příjmy ještě dohnala.

I přesto neustále slýcháme mantru o tom, jak bylo tehdy správné nechat lidem více peněz v peněženkách. To je samozřejmě nesmysl. Tyto peníze lidem vysála inflace, kterou přiživila právě rozhazovačná vládní politika, a nyní jim je stejně opět sebereme na jiných daních. Potvrzuje se tak, že snížení daní z příjmů bez odpovídajícího snížení výdajů státu nebylo pravicové ani levicové, ale čistě populistické.

Daňová progrese je u nás v porovnání se západní Evropou velmi nízká. Není chyba, že s tím vláda nehodlá nic dělat?

Kosmetického zvýšení progrese jsme se dočkali posunutím limitu, od kterého lidé s vyššími příjmy platí vyšší sazbu daně. Prvek progrese do našeho daňového systému vnáší i zvyšování slevy na poplatníka, která přináší větší úlevu od daní lidem s nižšími příjmy. Je ovšem skutečností, že přesto se Česko v tomto ohledu oproti jiným státům spíše vymyká tím, jak nízkou daňovou progresi vykazuje. Nejsou mi známy ekonomické argumenty, které by hovořily proti zvýšení daňové progrese v České republice. Neochota ji zvýšit tak představuje pravděpodobně čistě politický názor.

Jak se promítnou do peněženek lidí změny v dani z přidané hodnoty?

Můj odhad je, že běžný občan na nich bude spíše tratit. Sama vláda změny v DPH vyčísluje jako rozpočtově negativní, a očekává tedy, že v souhrnu na DPH vybere méně. To pochopitelně znamená ztrátu pro daňového poplatníka, který výměnou dostane horší veřejné služby. Otázkou tedy je, zda občanovi tuto ztrátu vynahradí úspory při nákupech, o čemž pochybuji.

Z pohledu ekonomické teorie je pro sdílení dopadů růstu či snížení daní mezi prodávajícího a zákazníka určující hlavně citlivost kupujících na změnu ceny. Na silně konkurenčních trzích obvykle ze snížení daní profituje více zákazník, zatímco na nekonkurenčních si ušetřené daně ponechá spíše prodávající. Z toho, co jsme měli možnost vidět v Česku v nedávné minulosti, usuzuji, že hlavními beneficienty snížení DPH budou prodávající a hlavními poraženými jeho zvýšení budou spotřebitelé.

Jediným světlým momentem této změny tak bude zjednodušení daňového systému a méně politických hrátek se zcela nelogickým zařazováním zdánlivě náhodných položek do různých sazeb DPH.

Je balíček sociálně citlivý a protiinflační, jak tvrdí vláda?

To, s čím přichází vláda, tedy omezení útrat a zvyšování daní, nazýváme fiskální restrikcí. Vláda tedy snižuje objem peněz pumpovaných na dluh do ekonomiky, ať už tím, že lidem bere více na daních, nebo jim méně rozdává. Jedná se tedy o učebnicový protiinflační krok. V některých konkrétních případech může dojít k růstu cen například vlivem zvýšení sazby DPH, ovšem zde se jedná spíše o účetní záležitost, nikoliv o skutečné zesílení inflačních tlaků.

Sociální citlivost je spíše politický než ekonomický pojem. Pro bližší posouzení by bylo nutné celý představený balíček poměrně hloubkově zanalyzovat právě i s přihlédnutím k nákupnímu chování jednotlivých příjmových skupin. Letmým pohledem mám ovšem dojem, že představená opatření zasáhnou různé sociální skupiny zhruba podobně. Zda je právě toto výrazem sociální citlivosti, nebo by naopak měli být chudší občané pro dosažení sociální citlivosti více ušetřeni, je věcí interpretace.

Vláda slibovala, že nebude zvyšovat žádné daně. Nakonec je zvedá, zavádí nové odvody a škrtá daňové výjimky, takže si pohorší prakticky všichni. Nešlo to udělat jinak?

Šlo, stát mohl prostě zeštíhlit sám sebe. To se ovšem mnohem snáze říká, než činí. Není tajemstvím, že stát vydává velké množství prostředků neefektivně, a mohl by tak sám na sobě ušetřit, aniž by to mělo negativní dopad na občany.

Tyto úspory ovšem nejsou tak do očí bijící, aby je mohl politik jednoduše škrtnout v den nástupu do úřadu. Jsou naopak skryty v nepřeberné pavučině fungování státní správy. Spíše než nasliněním ostrého škrtacího pera se jich tak lze dobrat dlouhodobou mravenčí prací, tlakem na efektivitu, digitalizaci a podobně. Na nic podobného jsme momentálně neměli čas. Nebylo dost dobře možné pokračovat ve stamiliardových deficitech příštích deset let a doufat, že v mezičase zázrakem doženeme domácí úkoly, které jsme nesplnili v předchozích dekádách.

Druhou možností pak bylo osekat státní výdaje, které se již občanů dotýkají. Tedy oblasti jako školství, zdravotnictví, důchody, bezpečnost či infrastruktura. K tomu by ovšem politici potřebovali cítit podporu veřejnosti, jinak by se pouštěli do kariérní sebevraždy.

Které ohlášené změny v penzích vás potěšily a které vám chybějí?

Jednoznačně mě potěšilo navázání věku odchodu do důchodu na očekávanou dobu dožití a úpravy valorizačního schématu. Speciálně vzorec mimořádných valorizací byl, jak se v uplynulých letech ukázalo, naprosto šílený a generoval neuvěřitelné absurdity. Motivoval lidi k předčasným odchodům do důchodu, což je opak toho, co by stát měl chtít, pomáhal hlavně lidem s vyššími důchody, kterým inflace přitom škodí méně, a vytvářel gigantické finanční závazky na celá desetiletí dopředu.

Osobně jsem doufal i ve zrušení takzvaného výchovného. To podle mého názoru nemá žádné ekonomické opodstatnění, a jedná se tak čistě o jakousi zpětnou odměnu. V osobním životě nemám nic proti odměnám, ale od státu bych očekával poněkud pragmatičtější přístup. Tedy že dodatečnými příspěvky buďto chce občany motivovat k nějakému chování, nebo řeší jejich tíživou situaci.

Pár set korun k důchodu podle mého názoru nikoho mladého nepřiměje k tomu, aby si pořídil děti, a vypláceny jsou všem důchodcům zcela bez ohledu na jejich sociální situaci, pročež je považuji za neúčelné.

Před covidem byl důchodový systém dva roky v přebytku. Nebylo by lepší zaměřit se místo prodlužování důchodového věku a krácení důchodů raději na prorodinnou politiku?

Do nějaké míry ano, ovšem musíme si přiznat, že stát v tomto ohledu tak významnou roli nehraje. Nízká porodnost je společným rysem všech bohatých států a jejich konkrétní politiky na tom mnoho nemění. Pokud ovšem něco pomáhá motivovat mladé lidi k pořizování dětí, pak se zdá, že to je hlavně dostupnost předškolní péče a zkrácených či volnějších pracovních úvazků.

V tomto směru má Česko skutečně stále co dohánět. Demografická krize se ovšem zdá být beztak nevyhnutelná a podobná opatření ji mohou spíše trochu zmírnit, nikoliv odvrátit.