Ekonom: Čas na reformu jsme prováhali

Musí se podle vás trvale upravit vzorečky mimořádné i standardní valorizace, jak se k tomu vláda chystá?

V principu nemusí, ovšem zatím nikdo nepřišel s řešením, které by umožnilo ve stávajícím důchodovém systému pokračovat. Náš průběžný systém stojí a padá se schopností mladé generace ekonomicky aktivních obyvatel platit skrze sociální pojištění generaci penzistů. Vzhledem ke stárnutí populace se ovšem v dohledné době dramaticky sníží počet pracujících vůči počtu důchodců. Sociální pojištění mladých tak jednoduše nemůže stačit na výplaty penzí v dnešním objemu.

Pokud chceme před touto prognózou strčit hlavu do písku a nijak důchodový systém neupravovat, v podstatě tím sázíme na to, že se stane zázrak. Tedy že například v blízké budoucnosti technologický pokrok umožní nahrazení lidské práce roboty, kteří důchod nebudou potřebovat a práci vykonají za nás. Nebo že do Česka přimigruje masivní počet mladých lidí, kteří demografickou strukturu opět vrátí do rovnováhy.

Takže nezbývá než upravit valorizace?

Pokud se nic z toho nestane, zbývají jen řešení špatná a horší. Jedním je úprava valorizace, což v podstatě znamená snižování poměru důchodů ke mzdám. Druhým je posunutí věku odchodu do důchodu. Možné je i dramatické zvýšení daní, ze kterých se důchody budou platit. Poslední možností je financování důchodů na dluh, což ovšem povede ke státnímu bankrotu.

Jak by se valorizační vzorce měly ideálně upravit?

Řádné valorizace by se měly vrátit ke dřívějšímu vzorci, kdy kromě inflace zahrnovaly třetinu růstu reálných mezd, namísto nynější poloviny. Aktuální zkušenost navíc ukazuje, že v případě mimořádných ekonomických šoků, kdy reálné mzdy dramaticky propadají vlivem rozdivočelé inflace, se enormně zvyšuje poměr důchodů ke mzdám. Umožnit důchodům klesat v momentě, kdy chudne i zbytek republiky, je ovšem politicky zřejmě neproveditelné. Možnou alternativou by bylo pozastavení růstu důchodů do doby, kdy mzdy pracujících předchozí propad alespoň opět doženou. Tím by se poměr mezi výdělky a důchody částečně stabilizoval.

Mimořádné valorizace by pak neměly mířit primárně do procentní výměry důchodů, jako je tomu nyní. Jejich smyslem je ochránit důchodce před chudobou v případě skokového růstu cen. Tím jsou ovšem ohroženi primárně pobíratelé nižších důchodů, kteří mají nižší procentní výměru. Současné nastavení zvýhodňuje „bohatší“ důchodce oproti těm chudším.

Vláda chce také omezit výhodnost předčasných důchodů. S tím souhlasíte?

Ano, tato pravidla jsou u nás nastavena velice benevolentně. Jedná se přitom o fenomén, který celkovou udržitelnost důchodového systému ovlivňuje jak na straně příjmů, tak i výdajů. Odchod do předčasného důchodu by pochopitelně měl být lidem umožněn, ovšem pokud není způsoben závažnými důvody – typicky tedy zdravotními –, pak by se mělo toto rozhodnutí penalizovat do takové míry, aby byl atraktivní pro výrazně méně lidí, než je tomu nyní.

Hovoří se o zvyšování věku pro penzi až na 68 let – ačkoliv to teď ministr Jurečka vyloučil…

Zvýšení věku odchodu do důchodu jednoznačně přijde, otázkou je pouze kdy. Kromě toho, že se jedná o naprosto klíčový parametr pro celkovou stabilitu systému, není možné věčně zavírat oči nad skutečností, že lidé se nejen dožívají čím dál vyššího věku, ale prodlužuje se i doba, po kterou zůstávají ve slušné zdravotní kondici.

Těžiště ekonomiky se navíc setrvale posouvá od fyzicky náročných činností, jako je zemědělství či průmysl, směrem ke službám. Čím dál větší část pracovních aktivit tak je možné vykonávat i v pokročilejším věku. Pochopitelně nelze očekávat, že někdo bude v sedmdesáti letech pracovat jako horník, ale zároveň není možné považovat hranici 65 let za všeobecně nedotknutelnou.

Taky se mluví o větším zapojení OSVČ do důchodového systému. Je to nezbytné?

Pokud jde o OSVČ, je skutečně problematické, že tyto si zcela logicky velmi často na sociální pojištění posílají jen zákonné minimum. To by samo o sobě nepředstavovalo velký problém, pokud by byly i smířeny s důchodem, který by těmto platbám odpovídal. Takto nízký důchod ovšem nakonec pobírat nebudou, a oproti zaměstnancům tudíž budou zvýhodněny.

Možným řešením by bylo oddělení OSVČ ze stávajícího důchodového systému, přičemž by se na ně nevztahovala omezení stanovující minimální důchod. Existuje ovšem reálné riziko, že až tyto OSVČ důchodového věku dosáhnou a ocitnou se kvůli nízkým příspěvkům v hmotné nouzi, stát to nakonec beztak bude muset řešit.

Není u OSVČ ale hlavní problém v tom, že vykazují nízké zdanitelné příjmy a sazba pojistného pak nehraje až takovou roli?

Ano, ovšem nejsem si jistý, zda by bylo řešením omezování výdajových paušálů. Ty sice mohou v mnoha případech zkreslovat zdanitelné příjmy směrem dolů, ovšem obávám se, že povinnost evidence skutečně vynaložených nákladů by velkou část lidí od podnikání odradila. Osobně bych se tedy spíše klonil ke zvýšení minimálních odvodů na sociální pojištění.

Jaké změny v důchodovém systému ještě podle vás připadají v úvahu? Můžeme se inspirovat někde v zahraničí?

Příklady hodné následování se v zahraničí nabízejí, ovšem obávám se, že jsme již příležitost k systémové důchodové reformě definitivně prováhali. Například Švédsku se podařilo svůj důchodový systém, který byl podobný tomu našemu, přetransformovat na přelomu tisíciletí a dosavadní zkušenosti naznačují, že úspěšně. Při nepříznivém demografickém vývoji je nezbytné část prostředků, které občané vynakládají na důchodové pojištění, zainvestovat, a v průběhu desetiletí tak těžit z jejich zhodnocování.

Ve Švédsku lidem umožnili svěřit 2,5 procentního bodu ze sociálního pojištění do investičních fondů podle vlastního výběru. Stát tak sice i dál trvá na tom, že pracující tuto částku využívají na zajištění důchodu, ovšem neposílá tyto peníze obratem současným penzistům. Tím v průběžném systému pochopitelně vznikne díra, kterou je nutné dočasně zalepit z rozpočtu.

To by u nás nešlo?

V českém kontextu to bylo představitelné před dvaceti lety, kdy byla celá populace mladší a prognóza dalšího vývoje veřejných financí příznivější. Nyní se obávám, že toto řešení již není proveditelné. Osobně již na reformu českých důchodů nevěřím a předpokládám, že budeme jen průběžně hasit větší či menší požáry, které se budou pravidelně znovu objevovat.

Co by tedy měla vláda udělat se třetím pilířem?

Změnit strukturu vládních pobídek takovým způsobem, aby motivovala k účasti hlavně mladší generaci. Zpřísnit pravidla pro výběr naspořených prostředků tak, aby neumožňovala či významně penalizovala nárazový výběr. Uvolnit pravidla pro volbu konkrétního investičního nástroje tak, aby mezi poskytovateli těchto služeb panovala silnější konkurence.

Jakou perspektivu mají dnešní dvacátníci, když se spolehnou jen na státní důchod?

V novodobé historii se poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě standardně pohyboval mezi 40 a 45 procent, což tudíž máme podvědomě zažité jako „normální důchod“. Dnešní důchodci se těší dokonce příznivějšímu poměru na úrovni 48 procent. Nejníže se tento poměr dostal přibližně k 38 procent, ovšem jen v jednom roce, po kterém následoval opětovný růst.

Pokud se nestane zázrak, dnešní dvacátníci mohou očekávat důchod po celou dobu penze přibližně na úrovni 28 procent průměrné mzdy, s čímž nemáme žádnou historickou zkušenost. Z dnešního pohledu to je srovnatelné s důchodem asi 12 tisíc korun měsíčně.

Mladí tak mají v zásadě dvě možnosti – buďto věřit, že se všechny prognózy mýlí a v příštích desetiletích se stane něco, co důchodový systém zachrání, nebo část zodpovědnosti za vlastní důchod převzít na sebe a dobrovolně si začít šetřit.