Ředitelka Českého centra Kyjev Tereza Soušková: Rychlé šípy čtou i vojáci na frontě

„V Kyjevě jsem jediná ředitelka kulturní instituce vyslaná ze zahraničí,“ říká v rozhovoru pro Novinky a Právo Tereza Soušková, která vede České centrum v ukrajinské metropoli od loňského února, od poloviny dubna přímo v Kyjevě. „Od začátku jsem věděla, že tu práci nechci dělat z pražského obýváku,“ dodává.

Jak vypadá kulturní život v Kyjevě?

V Kyjevě jsou otevřené restaurace, kavárny i nákupní centra. Nejsou tu vylidněné ulice a na každém rohu vojáci. Ruské útoky jsou ovšem na denním pořádku. I když raketu sestřelí protivzdušná obrana, úlomky padají na domy a auta, denně jsou tu zranění a mrtví. Od půlnoci do pěti hodin ráno v Kyjevě platí zákaz vycházení, tomu se musí přizpůsobit i kulturní události. Třeba baletní představení musí začít už v pět hodin odpoledne, aby se herci i diváci stihli dostat včas domů.

Co když během představení zaútočí na město Rusové?

Vyhlásí se poplach, v sále se rozsvítí a všichni diváci, herci, ale i osvětlovači nebo šatnářky sejdou do krytu, většinou do sklepa. Mohou hrát jen divadla, která mají prostory pro úkryt, a na představení může přijít jen tolik lidí, kolik se jich tam vejde. A pak při útoku sedíte mezi primabalerínou a paní, která prodává v bufetu. Když poplach skončí, hraje se dál. Někdy trvá útok dvacet minut, někdy několik hodin.

Jak se vám daří ve válečných podmínkách pořádat české kulturní akce?

Je to hrozná situace, ale člověk se jí přizpůsobí. Pořádali jsme třeba koncert české hudby v budově kyjevské filharmonie. Konal se v podzemním salonku, který je sice malinký, ale měli jsme jistotu, že představení nebude kvůli poplachu přerušeno, protože salonek sloužil zároveň jako kryt.

Když jsem ovšem šla do stejné budovy na koncert do velkého sálu, nastal poplach deset minut před zahájením. Všichni jsme museli do podzemí, kde jsme dvě hodiny stáli, protože nebylo dost míst k sezení. Využila jsem ten čas, abych se domluvila s řediteli filharmonie a orchestru na další spolupráci. Když jdu na kulturní akci, musím také počítat s tím, že tam bude zima. Pod večerní šaty si beru termoprádlo.

Musíte překonávat i další bariéry?

Cílem Českého centra je šířit a propagovat českou kulturu a jazyk. Kvůli bezpečnosti do Kyjeva ale nemůžeme pozvat české interprety nebo osobnosti, které povedou workshop. Když jsme s českou ambasádou loni 28. října pořádali koncert Smetanovy Mé vlasti, nehrál ji samozřejmě český orchestr, ale ukrajinský. I tak se nám daří nabízet kulturní akce, a to i mimo Kyjev.

Řešíme přitom samozřejmě různé problémy. Když jsme chystali výstavu českých ozdob, nevěděli jsme, jak dostat do Kyjeva dvě krabice s křehkým obsahem. Mezi Českem a Ukrajinou teď nefungují přepravní služby.

Jak se to povedlo?

Nakonec nám je dovezl český diplomat, který se vracel na ambasádu z dovolené v Česku. Na výstavě byly popsané české vánoční tradice, pro ukrajinské děti jsme připravili i dva workshopy, kde si mohly vyrobit vlastní perličkovou ozdobu a pak si ji pověsit doma na stromeček.

Je o českou kulturu zájem?

Mám velkou výhodu, že nemusím pomyslně klepat na dveře a českou kulturu představovat. Ukrajinci ji mají rádi. Například se podařilo přeložit do ukrajinštiny Rychlé šípy a dostat je do knihoven, pořádali jsme i čtení. Lidé byli nadšení, že v nabídce knih bylo vedle klasiky i něco takového. Rychlé šípy se dostaly do knihoven na východě země a vojáci na frontě jsou rádi, když si něco takového můžou přečíst.

Před Vánoci jsme zase nachystali akci pro ukrajinské studenty designu. Vybrali si přísloví, které je stejné v češtině a ukrajinštině a pak ho výtvarně zpracovali. Splnili tím předmět ve škole a zároveň si můžou dát do životopisu svou první výstavu. Nabízíme také kurzy češtiny, Ukrajinci se česky učí i proto, aby pak mohli studovat na českých univerzitách. Máme stovky studentů.

Musíte naopak vy umět ukrajinsky?

Byl by problém, kdybych neuměla. Řada lidí, kteří dříve mluvili rusky, přešla na ukrajinštinu, nechtějí mluvit jazykem agresora. Zejména v kulturní oblasti, která je vždy trochu napřed, je znalost ukrajinštiny velmi žádoucí. Rusové totiž cílí i na dehonestaci ukrajinské kultury, říkají, že nic jako kultura Ukrajiny neexistuje.

Mohla byste České centrum řídit z Prahy?

V Kyjevě jsem jediná ředitelka kulturní instituce vyslaná ze zahraničí, všichni ostatní ředitelé jsou v domovských zemích. Od začátku jsem chtěla být v Kyjevě. Rodina mě samozřejmě zrazovala, ale zároveň věděli, že je Ukrajina mojí srdeční záležitostí, že je to nabídka, která se jen tak nebude opakovat, navíc když jsem uspěla v náročném výběrovém řízení.

Čím jste zaujala?

Když jsem psala koncepci, říkala jsem si, že ukrajinské společnosti pomáhá Česko humanitárně, dodávkami zbraní, politickou podporou. I kultura ale může být součástí tohoto balíčku pomoci, chtěla jsem, aby si Češi a Ukrajinci mohli vyměňovat zkušenosti.

Povedlo se vizi naplnit?

Jsem jmenovaná na čtyři roky, zatím jsem na začátku. Máme ale už za sebou například sérii workshopů, kde mladí ukrajinští novináři a studenti žurnalistiky získávají znalosti od starších kolegů z Česka i Ukrajiny. Podobnou akci jsme připravili i pro učitele menších dětí, kteří musejí často učit ve ztížených podmínkách, například v Charkově je škola v metru.

Zaměřujeme se také na pomoc ženám, spolupracujeme s centry, která poskytují zdravotnickou, psychologickou nebo rekvalifikační pomoc. Pracovníci těchto center nám říkali, že ženy o svých traumatech z války nechtějí mluvit. Připravili jsme proto pro centra promítání českých filmů pro děti, třeba Lichožroutů. Maminky s dětmi přišly a pracovníci centra se tam s nimi mohli dát do řeči a vysvětlit jim, jakou pomoc jim mohou poskytnout.

Další projekt chystáme pro ukrajinské studenty bohemistiky, kteří přeloží hru Audience Václava Havla, a následně ji uvede divadlo.

Zmínili jsme Vánoce. Vy jste je trávila na Ukrajině?

Ano, ale velkou část jsem strávila v garáži. Budova, kde v Kyjevě bydlím, má podzemní garáže, které slouží jako kryt. Když přijde útok, Rusové často útočí v noci, aby se lidé nevyspali, rozezní se sirény. Běžím pak do garáží, v autě mám na zadních sedačkách připravený spacák, a když jsou útoky delší, spím tam. Patřím mezi ty šťastnější, leckdo musí při útoku do sklepa, kde sedí na zemi. Někdo zůstane během poplachu v posteli, ale tím riskuje, že raketa nebo šrapnel dopadne na jeho dům a on už se neprobudí.

A když jste během útoku v práci?

Deset minut ostrou chůzí je vzdálené metro, tam mířím, když je situace vážnější. Jinak se řídím takzvaným pravidlem dvou stěn, tedy dostat se mezi dvě stěny, kde není okno, a tam si sednout. Okna totiž může rozbít tlaková vlna a střepy člověka dokážou zranit i zabít.