Hlavní obsah

Byli to nezkušení kluci z vesnice, kolaps afghánské armády mě nepřekvapil, říká český veterán

7. 9. 2021, 16:28
Oldřich Danda, Právo, Oldřich Danda

Kapitán v záloze Robert Šiška (43) byl v Afghánistánu třikrát. Nejnebezpečnější byla podle něj výcviková mise v provincii Vardak, kde chodili s afghánskými kolegy často do ostrých operací. Bleskový rozpad tamní armády ho nepřekvapil, protože místní vojáci byli silně demoralizovaní.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Kapitán ve výslužbě Robert Šiška

Článek

Která z těch tří misí v Afghánistánu byla pro vás nejtěžší?

Nejnebezpečnější, co se týče nepřítele, byla moje poslední mise v provincii Vardak, kde jsem působil v poradním týmu OMLT, který doprovázel i afghánské jednotky přímo do ostrých operací. Neučili jsme je jen střílet, nosit zbraň a dodržovat rutinu, ale doprovázeli jsme je i do operací, kde se střílelo.

Byl to smutný pohled, jak se jejich velení staralo o své vojáky v poli

Také jste se musel zapojit do bojů?

Samozřejmě, když jsem měl pocit, že jsem v ohrožení, tak jsem použil zbraň.

Neměli jsme kompetenci jim velet, protože to byla jejich válka a měli své velitele. Těm jsme ale pomáhali při rozhodování.

Je po všem. Poslední odbojná provincie dobyta, hlásí Tálibán

Zahraniční

Jak často jste se dostali do konfliktu?

Někdy i několikrát denně. Nejnebezpečnější to bylo ve vozidlech, mnohem bezpečnější byly pěší patroly.

Jak to, v obrněném voze jste přece chráněn víc?

Když jdete pěšky, tak jste lovec, když jedete autem, tak jste lovná zvěř. Vozidlo projede pouze někudy, ale pěšák projde všude.

Nepřítel není hloupý, zná terén, má zkušenosti a dobře ví, že naše auta projedou jen někde. My jsme ale nepřítele nikdy nepodceňovali. Samozřejmě jsme měli obrněná auta Mrap MaxxPro nebo naše Iveca. Ale snažili jsme se je používat jen v nejnutnějších případech, abychom byli pro nepřítele co nejméně předvídatelní.

Jestli nás najdou, zabijí nás. Sestry se skrývají před Tálibánem a jejich naděje pohasíná

Svět

Afghánští partneři navíc měli jen lehká vozidla, která by je neochránila proti výbuchům nástražných systémů, a tak jsme se ze solidarity snažili dělat hlavně pěší patroly. Také jsme tak měli blíž k místním obyvatelům, což mohlo někdy pomoci.

Měli jste nějaké mrtvé v akci?

Z našich ani afghánských nikoho. Měli jsme ale nějaké zraněné afghánské vojáky.

Na jaké úrovni byli afghánští vojáci?

Na úplně základní. Byli mezi nimi ale i lidé, kteří měli zkušenost z války se Sovětským svazem a také z občanské války. Ale většinou to byli kluci z vesnického prostředí, bez jakýchkoli vojenských zkušeností a samozřejmě negramotní.

Jak na vás působilo, že se afghánská armáda tak rychle vzdala Tálibánu?

Kolaps afghánské armády mě bohužel nepřekvapil. Říkám bohužel, protože jsme do toho vložili nějakou energii a měli jsme nějaká očekávání. Ale když jsme viděli, jak se k tomu vyšší stupně afghánské armády staví a jak se starají o vojáky v poli, tak to byl smutný pohled. S těmi kluky jsme navázali přátelské vztahy a bylo smutné vidět, že mrzli ve stanu, protože neměli dřevo, které někdo na vyšších stupních rozkradl.

Radující se Tálibán v akci: Oslavná střelba v Kábulu pozabíjela 17 lidí

Svět

To asi morálce mužstva nepřidá.

Určitě. Vojáci byli často nevzdělaní. Jejich svět byl zúžený na jejich vesnici a údolí a poprvé se dostali dál do světa. Ti to nejčastěji dělali jen proto, aby měli lepší životní podmínky, než jaké předtím získali prací na poli. Ale u vojáků na vyšších stupních jsem čekal větší míru loajality ke státu. Oni vždy mysleli hlavně na sebe a svou rodinu – což bylo příznačné pro celý Afghánistán – a stát byl někde hodně v pozadí.

Mezi americkými a britskými veterány afghánské války vyvolal překotný odchod vlnu rozhořčení, protože oběti a zranění kamarádů ztratily výrazně svůj smysl. Máte podobný pocit?

Jejich postoj chápu, protože já jsem od výsadkářů z Chrudimi a my jsme to odnesli asi nejvíc. Ale podobný pocit nemám. My jsme byli nasazeni, abychom splnili nějaký úkol, a ten jsme podle mého splnili. To, jak to celkově dopadlo, už ale není věc vojáků.

Kocovinu z toho nemáte?

Žádnou frustraci necítím, protože jsem prošel výcvikovou misí a viděl jsem, jak tam bylo nakládáno s prostředky, které mezinárodní společenství do Afghánistánu investovalo. Vadilo mi, že jim nikdo neřekl: Tak to ne! Přitom vybavení dostávali perfektní, často měli lepší výzbroj, než měla obecně česká armáda doma.

Šéf NATO: Chceme dostat další lidi z Afghánistánu, Tálibán má dodržet sliby

Zahraniční

A přesto je nepřítel porazil, i když měl horší vybavení. Jak to?

Určitě měli jednotící prvek. Jejich logistické zabezpečení nebylo skoro žádné, ale i s tím se dokázali vypořádat a nevadilo jim, že je zima nebo nepříznivé počasí, a přitom dokázali útočit a způsobovat škody a působit na obyvatelstvo.

Jaký jste měl nejsilnější zážitek?

Těžko říct. Například jsme se dostali do léčky, kdy nás povstalci obklíčili dokola ze 360 stupňů. To byl vojenský nesmysl, protože nepřítel střílel skrze nás sám na sebe. Původně jsme počítali, že budeme venku čtyři hodiny, ale nakonec jsme tam byli dvacet hodin.

Neměl jste někdy pocit, že z toho nevyváznete?

Nikdy. Když nás naši afghánští partneři chtěli z nevědomosti zatáhnout do něčeho nebezpečného, tak jsme jim řekli, že do toho z těch a těch důvodů nejdeme, protože máme odpovědnost za své lidi, a doporučili jsme jim, aby do toho také nešli. A tak to fungovalo.

Reklama

Výběr článků