Sebepoškozování jako volání o pomoc. V Česku se týká až 70 tisíc mladých lidí

„V posledních letech došlo k nárůstu sebepoškozování u našich žáků. První vzestup jsme zaznamenali zhruba před více než třemi lety. Podílí se na něm více faktorů. Mezi ty hlavní patří potřeba snížit negativní emoce, jako jsou úzkost, nejistota nebo pokles nálad. Může se jednat o způsob komunikace, kdy se na sebe snaží dítě upozornit okolí. Někdo sebepoškozováním potlačuje pocit prázdnoty,“ říká Miloslav Janeček, ředitel Střední odborné školy Jarov (SOŠJ).

Jeho slova potvrzuje i nejnovější šetření Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Podle něj dnes není sebepoškozování mezi mladými jen okrajovým problémem, odhaduje se, že se týká více než 70 tisíc teenagerů. Většinu z nich tvoří dívky, u nichž na tomto stavu mají značný podíl i sociální sítě.

„Současné děti se už neumějí nudit, když nemají co dělat, vezmou telefon do ruky a on je zabaví. A když telefon odloží, dostaví se určitý propad v náladě. Chvíli jsou samy se sebou a není to snadné. Často se začnou porovnávat a nastavovat si nereálný ideál krásy, životního stylu,“ upozorňuje školní psycholožka Tereza Trčková ze Školního poradenského pracoviště Střední odborné školy Jarov.

Sebepoškozováním si většina dospívajících nechce vědomě ublížit, je to pro ně jen způsob, jak zvládnout přetlak emocí a vnitřní nepohodu. „Fyzická bolest přehluší tu psychickou, mozek při pocítění bolesti začne vytvářet endorfiny, což má za následek uvolnění psychického napětí. Někdy může být způsobem navázání kontaktu se sebou samým – něco cítím, tedy žiji,“ vysvětluje psycholožka.

Odborníci se nejčastěji setkávají s řezáním, pálením, trháním vlasů. Časté je i zamezení zahojení rány, tedy její opětovné rozškrábání. Výjimečné není ani hladovění, které patří do poruch příjmu potravy, nicméně může být také určitou formou sebepoškozování.

Odhalit sebepoškozování bývá velmi obtížné. Dospívající své rány často pečlivě skrývají a volí místa, která nejsou na první pohled vidět. Nezřídka se proto stává, že si problému všimne dříve škola než rodina. „Děti, které se sebepoškozují, bývají doma opatrnější – zranění maskují důsledněji a vědí, jak je ukrýt. Není výjimkou, že jako první zareaguje třídní učitel nebo spolužák. Varovnými signály mohou být neustále dlouhé rukávy, zafačované předloktí, nehojící se rány či jizvy,“ popisuje Tereza Trčková.

Navíc pro mnohé děti bývá mnohem jednodušší se s problémem svěřit cizímu člověku než rodiči. Ředitelé škol proto už dlouho zdůrazňují důležitost přítomnosti psychologů na školách. Jak ukazují jejich zkušenosti, pokud na škole fungují, velmi často je děti vyhledají samy.

Pro zvládnutí situace však zůstává zásadní přístup rodiče. „Rodiče by si při podezření měli dopřát určitý čas, aby vstřebali novou skutečnost, měli by si něco o tématu zjistit. Vhodná je aplikace Nepanikař, která je volně ke stažení, nebo Linka bezpečí, kam může volat jak dítě, tak i rodič. Existuje mnoho kvalitních publikací na toto téma. Až poté je prostor pro komunikaci. Ocenit dítě, že je schopno se rozpovídat, respektovat ho ve sdílení,“ radí Trčková a dodává: „Když by to rodič s dítětem nezvládl, je prostor pro vyhledání pomoci. A školní psycholog bývá první volbou. Jsou na rozdíl od psychologických poraden časově dostupnější a mohou problém začít řešit zpravidla okamžitě.“