Dva čeští kamarádi našli práci snů. Smlsli si díky ní i na kohoutích varlatech

Oba Češi se dlouho potkávali v cestovatelských kruzích, nakonec je v roce 2022 spojil pracovní projekt v Polsku. Právě během zpáteční cesty od našich sousedů vznikl nápad na pořad, který by mapoval národní kuchyně cizích zemí; neměl se však zaměřovat na bizarnosti, ale na tradiční pokrmy, které lze najít na běžném jídelníčku místních obyvatel.

„Celá myšlenka vznikla tak, že jsme cestovali a na cestách člověk potřebuje jíst. Vždy jsem si říkal, že jídlo je součástí kultury, a tak je potřeba poznávat i místní gastronomii. Nechodili jsme proto do řetězců rychlého občerstvení, ale ke stánkům a na tržiště,“ vysvětluje Bouzek, co stálo za myšlenkou založení pořadu o národních kuchyních. Dodává, že svého kolegu musel k projektu nějakou chvíli přemlouvat, což se nakonec podařilo.

Jako první zemi k objevování tradiční gastronomie zvolili Jedlíci na cestách Maďarsko. „Vzali jsme tam tehdy i svoje partnerky pro případ, že by se natáčení nepovedlo, tak abychom to mohli prohlásit za rodinný výlet,“ směje se Bouzek.

Jelikož ale vše proběhlo v pořádku, pustili se kamarádi do projektu naplno; dnes je už poměrně hodně zaměstnává, přestože k němu mají i své hlavní práce. „Původně jsme chtěli natáčet jen na telefon, což je sice jednoduché a pohodlné, ale úplně nám to nevyhovovalo. Dnes už vozíme tři velké kufry plné techniky, protože z každé ochutnávky potřebujeme nejen video, ale i fotky,“ konstatuje Šapovalov.

Taková cesta za poznáváním lokální gastronomie není podle Čechů příliš odpočinková. Nejprve je totiž potřeba zkontaktovat podniky, kde se ochutnávky uskuteční, na místě pak není čas prakticky na nic jiného než na jídlo. „Často začínáme v sedm ráno a do postele uleháme v jedenáct večer,“ tvrdí Bouzek a Šapovalov dodává, že ve většině zemí stráví kolem sedmi až devíti dní, v Japonsku to byly vzhledem ke vzdálenosti dva týdny.

Velkou motivací je pro oba Čechy podat krajanům ucelené informace o jednotlivých národních kuchyních. I takové sousední Polsko či Slovensko totiž ukrývá vyjma halušek s brynzou či polévky žurek mnoho skrytých klenotů. „Jediným naším kritériem bylo připravit seznam jídel, která jsou opravdu tradiční a do lokální gastronomie patří. Nejdeme po bizarních věcech,“ říká Šapovalov.

Přesto na pár neobvyklých věcí už Jedlíci na cestách narazili. Třeba v Maďarsku ochutnali kohoutí žlázy, tedy varlata. Na ty s láskou i chutí vzpomínají a tvrdí, že nejde o žádný výstřelek, ale o jídlo, které je běžnou součástí kuchyně.

Navzdory nabitému harmonogramu je podle Čechů cestování za jídlem a ochutnávání místních pochutin prací snů. „Ale je to práce, nejsou to jen sny. Často nám lidé říkají, že je super, že někam jedeme, tam hodujeme a natáčíme se u toho, ale to je jen jedna strana mince. Je to poměrně náročná aktivita, kdy celý den jezdíme po městě, taháme s sebou těžkou techniku, musíme vše vybalit, nastavit, natočit… Pak se zase sbalit a šup do další restaurace,“ vypráví Bouzek.

Kolik toho během jedné cesty Češi snědí, se různí. Nijak se v ochutnávání ale nešetří. „Pamatuji si dny, kdy jsem málem zemřel na přežrání, protože jsme snědli nelidské množství jídla,“ směje se Bouzek.

Šapovalov dodává, že na začátku projektu jezdili natáčet jen ve dvou. „V Polsku jsme za tři dny snědli 35 talířů jídla. Teď objednáváme od každého jídla jednu porci, což už se dá, takže si občas mezi natáčením odskočíme i na oběd a večeři. Velkou pomocí je nám teď náš asistent, který s námi jezdí a který vše dojídá. Netušíme tedy, kam to dává.“

Oba jedlíci se shodují na tom, že každá kuchyně má něco do sebe a zatím je národní jídla nikde nezklamala. Vidí však propastný rozdíl mezi zahraniční a českou gastronomickou scénou. „Co si budeme povídat, nám tady ujel v mnoha ohledech vlak. Polsku se často vysmíváme, ale je napřed, a to nejen v gastronomii. Zatímco u nás se stavěly rozhledny, tam stavěli dálnice. A to zhruba odpovídá i pohostinství,“ míní Šapovalov a dodává, že se stačí podívat na počet michelinských restaurací.

Vysoká gastronomie a fine dining ovšem nejsou podle jedlíků zdaleka jediné hodnoticí kritérium, sami se zaměřují i na street food anebo klasičtější podniky. „V Česku jsme pozadu a hodně se na tom podepisuje to, jak vnímáme, co je vlastně restaurace. Ve světě je restaurace místo, kam se jde za zážitkem, u nás je to pořád ještě v tom nejširším slova smyslu vývařovna,“ tvrdí Šapovalov.

Doplňuje, že když někdo chodí do restaurace každý den na obědy během pracovní pauzy, což není ve světě moc obvyklé, ztrácí pro něj pak jídlo hodnotu a každé zdražení pocítí, protože si ho automaticky násobí dvaceti.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak náročné je připravovat pořad o národních kuchyních? Jak taková výprava za jídlem v praxi vypadá? Zbývá nějaký čas i na poznávání památek? Může polská nebo slovenská kuchyně Čechy vůbec překvapit? Ochutnali jedlíci během cest i něco vyloženě bizarního? A jak v porovnání se zahraničím obstojí česká gastronomická scéna? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.