Nejexotičtější evropská destinace jen těžko hledá konkurenci. Chybí jí už pouze dinosauři

Funchal pomalu necháváme za zády. Hlavní město Madeiry dostalo jméno podle divokého fenyklu, který kdysi hojně rostl v okolních stráních. Dnes krajině na jižním pobřeží ostrova dominují banánovníky, jejichž plody jsou sice menší, ale zato oplývají sladkou a intenzivní chutí. Pěstují se na terasovitých polích, která jsou opravdu všudypřítomná, a sklízet se tak musí ručně; strojově by to kvůli terénu nešlo, což ostatně platí pro všechno místní ovoce a zeleninu.

Na nebi není ani mráček a zářijové slunce pálí už v dopoledních hodinách. Pro Funchal je tohle počasí typické, průměrné teploty se celoročně pohybují kolem 20 stupňů Celsia. Stačí ale ujet pár desítek kilometrů a všechno může být jinak. Madeira je totiž velmi členitá. „Máme tu asi 16 mikroklimat,“ vysvětluje Nuno, zatímco se řítíme do jednoho z tunelů, kterými je ostrov prošpikovaný.

Obecně se uvádí, že má Madeira čtyři hlavní klimatické oblasti: teplý a slunečný jih, vlhčí, mírnější a deštivější sever, hory a pak náhorní plošiny. Vše ostatní jsou nuance, na přesném počtu mikroklimat se místní ani odborníci neshodnou. S čím však souhlasí, je to, že se na ostrově mohou během jediného dne vystřídat všechna roční období. Obzvlášť v zimě bývají rozdíly v teplotě mezi Funchalem a vrcholky hor opravdu propastné. A právě díky přírodní rozmanitosti na relativně malé ploše nemá Madeira v evropském měřítku v podstatě konkurenci.

Nuno šlápne na plyn a předjede několik aut. „V tomhle tunelu si jezdí každý, jak chce. Nejsou tu totiž radary,“ mrkne na nás šibalsky. A opravdu si lze povšimnout, že většina řidičů touží profrčet dlouhým tunelem co nejrychleji. „Až budeme venku, tak v jedné vesnici zastavím a sroluju střechu, ať vidíte nad sebe,“ pokračuje řidič, který do nás během pouhých deseti minut nahrnul už takové množství informací, že je nestíhám zpracovat.

Jakmile opustíme tunel a vynoříme se na dně dlouhého údolí, Nuno opět začíná ukazovat do všech stran. „Támhle jsou zase banány, ale můžete si tu všimnout také meruněk, fíků, avokád, mučenek a támhle jsou plody monstery,“ ukáže na dlouhé zelené šišky mohutné rostliny, kterou v našich středoevropských podmínkách pěstujeme jako pokojovku. Vůbec jsem netušil, že na ní něco jedlého roste. „Ale na trhu ve městě si to nekupujte, tam turisty strašně natahují, je to past,“ varuje průvodce.

Poté, co jsme opustili hlavní dopravní tepnu, se po klikaté silnici blížíme k vesnici Serra de Água. Kousek nad ní zastavujeme na vyhlídce, z níž se otevírá výhled na celé údolí; dopoledne jeho polovina leží stále ve stínu. „Můžete si všimnout, že jsou tu holé stromy. Před pár lety tu totiž kvůli ohňostroji vzplál les a oheň se začal rychle šířit. Hasiči s ním nemohli kvůli terénu nic dělat, tak počkali, až sám odezní,“ vysvětluje Nuno, proč okolí není tak zelené, jak by jeden od Madeiry očekával.

„Jediné, co tu vesele roste, je eukalyptus. Je to invazivní rostlina, kterou pokácíte a za chvilku už zase obrazí. Dřevo vyvážíme na pevninu, používá se k výrobě papíru,“ sype další zajímavosti Nuno. Eukalyptů je v okolí opravdu hodně, což je příjemně cítit i ve vzduchu. Krajina je obecně dechberoucí, což je možná nadužívané slovo, ale pro Madeiru absolutně přiléhavé. Pod rozeklanými vrcholky hor už opravdu chybí jen dinosauři. „Já vám říkal, že je to tady takový malý Jurský park,“ poznamená průvodce.

Od vyhlídky je to už jen pár minut jízdy na křižovatku v samém srdci ostrova, kde jde dobře vidět, jak moc se jih a sever odlišují. Když se přehoupneme přes sedlo, okolí se bohatě zazelená. Vjíždíme totiž do oblasti vavřínových lesů zvaných laurisilva. Nejstarší z nich je Fanal, ale tohle mystické místo tentokrát míjíme.

Nuno vypráví, že háje jsou vysoce chráněné, je v nich zakázáno mimo vyhrazená místa kempovat nebo rozdělávat oheň. Místní policie je monitoruje i pomocí termo kamer, a tak není radno pokoušet osud. „Za založení požáru padají přísné tresty, jeden muž dostal 14 let vězení,“ poznamenává průvodce s tím, že si tento případ vyžádal i tři životy.

Z hor pomalu sestupujeme zpátky k pobřeží. Aby nám Nuno výlet trochu okořenil, opouštíme asfaltku a vydáváme se na off-road do místního lesa. Okamžitě nás vítá jeho vlahý vzduch a také bujný porost, před kterým se několikrát musím odvrátit, aby mě nešlehnul otevřeným okénkem přes obličej. Auto drncá a nadskakuje a celkově je jízda docela divočina.

„Nebojte se, nespustí se na vás z větvě žádní hadi ani pavouci, nic takového tu nemáme, jinak bych tu už nebydlel,“ směje se rodilý Madeiřan. Jedinou zvířenou jsou tak všudypřítomné ještěrky; na okolních skalách je nelze přehlédnout, jsou jich celé hordy. Sem tam nad džípem přeletí i nějaký ptáček, podle řidiče jde o endemické druhy, třeba místní pěnkavu. Turisté mohou tyhle opeřené obyvatele znát z populární vyhlídky Balcões, kde se nechávají krmit z dlaně.

Kromě toho Nuno každou chvíli zastavuje, vybíhá z džípu, trhá listí a dává nám čichat. Samozřejmě všude kolem divoce roste vavřín, bobkové listy se běžně používají na madeirskou specialitu, hovězí špízy zvané espetada.

Při projížďce lesem se nám sem tam otevírá výhled do smaragdového údolí. Nakonec se opět napojíme na klasickou silnici a v závěru projížďky nás Nunu vysadí v jednom z okolních vinařství, kde výlet končí. Od oceánu se blíží šedivé mraky a netrvá dlouho a spustí se pořádný liják. Před pouhými deseti minutami přitom bylo nebe úplně modré a slunce pálilo. Inu, tohle je prostě Madeira.

Vyjížďka džípem je na ostrově docela populární turistickou aktivitou. Samozřejmě je to takový rychlokurz, a tak nejlepším způsobem, jak se s okolní přírodou seznámit, je vyrazit pěšky na nějakou z mnoha stezek. Kdo chce však za relativně krátký čas poznat vícero tváří Madeiry, pro toho bude džíp ideální volbou.