Výjimečné věci se rodí z výjimečných okolností, říká kurátorka Michaela Kádnerová

Ano, odvaha má mnoho různých podob, mnoho intenzit a výstupů. A úžasné je, že se dotýká nás všech, bez ohledu na to, zda jsme muž nebo žena, umělec nebo třeba učitel. Odvaze rozumím jako síle, která věci mění a posouvá kupředu. Bez ní bychom přešlapovali na místě.

Představované úspěšné autorky jsou všechny odvážné a mají sílu vášnivě usilovat o to, čemu věří. Také ochotu pouštět se na neprobádaná místa, a tím i do slepých uliček. Nebojí se na objevitelských cestách třeba i chybovat.

Začnu trošku oklikou. Je zajímavé, že na vysoké umělecké školy se hlásí více mladých žen než mužů, ale tvůrčím oborům se po absolutoriu věnuje naplno více mužů. Takže, pokud se dá říci, že něco spojuje představované autorky, pak je to určitá vytrvalost až urputnost v dobrém slova smyslu.

Ženy, které se celoživotně věnují tvůrčí práci, jsou vnitřně svobodné. Ale svou svobodu si musely uhájit nebo vybojovat. Jsem přesvědčená, že tahle energie se v jejich dílech promítá.

Ano, všem dvaceti ženám jsem položila čtyři stejné otázky. Jejich odpovědi si budou moci návštěvníci na výstavě přečíst a možná jim to umožní i trochu jiný pohled na vystavená díla.

Stejné otázky, odlišné odpovědi. Některé ženy byly hodně osobní, jiné pečlivě vážily slova. Myslím, že v jejich výpovědích i dílech lze najít nejen zajímavá témata, ale i jakési společné vnitřní nastavení. Vášeň a zaujetí pro věc.

Těžko vybírat, všechna díla jsou odvážná, každé jinak. Na zastoupených fotografiích je to ale možná nejzřejmější. Třeba triptych fotografií Gabiny Fárové, akty potetovaných vězňů, které fotografovala v 90. létech ve věznici se zvýšenou ostrahou ve Valdicích, je pro mě symbolem odvahy a do výstavy vnáší úžasné téma muže – přitažlivého i nebezpečného.

Podobně vystoupila ze své komfortní zóny fotografka Bára Prášilová, která pro výstavu vytvořila jedny ze svých nejodvážnějších fotografií, nejen formálně, ale i obsahově.

Ano, své o tom vědí designérky Lucie Koldová nebo Mária Čulenová Hostinová, které dlouhodobě navrhují pro velké evropské firmy, kde je velká konkurence. Jejich návrhy fungují výborně esteticky, prakticky, produkčně i obchodně. Proto jsou úspěšné.

Na výstavě bude mít premiéru barelové křeslo z kolekce Puffer, které Lucie navrhla pro holandskou firmu Jess. Křeslo, židle i pohovka, které ke kolekci patří, jsou inspirované prošívaným kabátem, který je v módním průmyslu běžně známý jako puffer jacket.

Kožené křeslo upoutá souhrou materiálů, odvážných proporcí a symbolickou proměnou pohodlné a hřejivé péřové bundy ve funkční interiérový designový objekt.

Určitě opravdovost. Ono to zní jako klišé, ale myslím, že v současnosti vzniká i mnoho návrhů jako estetický nebo emocionální kalkul. Tyto věci však nemají dlouhý život, jsou svým způsobem prázdné. Cením si objektů, které představují součást tvůrčí cesty, jsou s ní spojené. Takové nikdy neztratí hodnotu.

Podle mého názoru vynikají ženy-designérky v nakládání s barvami, schopnosti kombinovat zdánlivě nekombinovatelné materiály.

Myslím, že charakteristické je i vnášení uměleckého obsahu a témat do užitého předmětu nebo přirozené překračování hranic jednotlivých oborů.

Aby v sobě živily vášeň pro život a svět okolo, aby věděly, za čím jdou a byly vytrvalé. A na téhle cestě považuji za nesmírně důležitou pokoru. Vidím ji jako příležitost se něco naučit.

Pokora totiž neznamená řídit se názory jiných nebo sledovat cizí cíle. Neznamená poslouchat, ale slyšet a vzít si z toho, co nám jiní radí, to dobré a potřebné a zbytek registrovat. Pokora je přijímat své omyly a chyby vlídně jako cenný způsob, jak se rozvíjet a zrát.

Že je tak rozmanitý a barevný. Každoročně se objeví skvělé věci, vyniknou nová jména. A to je zásluha nejen skvělé úrovně českých uměleckých škol a z nich vyšlých designérů, ale také českých producentů.

Výjimečné věci se rodí z výjimečných okolností a úkolů. Třeba ve skle nelze opominout šťastná tvůrčí setkání Lucie Koldové s Brokisem, Jana Plecháče s Moserem nebo Kateřiny Handlové se sklárnou Rückl.